Ať se vám to líbí, nebo ne, žijeme v zajímavých časech. Platilo to v roce 1966, když o tom mluvil Robert Kennedy, platí to i dnes. A stejně tak platí, že žít v „zajímavých časech“ není žádná velká výhra. Je to spíš takový eufemismus, když nevíte, co říct pěkného, a nechcete pomlouvat. Bez eufemismu se nabízejí jiná slova. Letos zesnulá britská královna Alžběta II. použila termín „annus horribilis“ pro rok 1992. Ten byl jejím osobním hrozným rokem, končící rok 2022 by za svůj „annus horribilis“ označila velká část světa. Kombinace války, inflace, doznívajícího covidu a všech doprovodných následků přichystala „zajímavé časy“ hodně lidem.
Skeptik by nejspíš mohl říct, že po jednom hrozném roce přijde další, my jsme však v tématu tohoto čísla hledali spíš důvody, proč to tak vůbec být nemusí, proč by rok 2023 naopak mohl být mnohem lepší než ten současný.
Jednou z prvních událostí, které by nám příští rok mohly vylepšit, jsou lednové prezidentské volby. V tomto čísle přinášíme rozhovor s jedním z favoritů voleb, s generálem Petrem Pavlem. Je v pořádku o něm pochybovat, ale pozorně čtěte, co a jak říká. Možná vás překvapí. A pořád je tu šance, že se po prvním kole dočkáme výsledku, který nás nebude nutit v tom druhém volit menší zlo, tedy kandidáta, který se nám bude méně hnusit. Koneckonců ve světě už vlna úspěchů pomatených prospěchářských populistů opadá. I kobliha z Penamu má omezenou trvanlivost.
Polovinu ledna s netrpělivostí vyhlíží také vedení gymnázia PORG. Po dvou pobočkách v Praze a jedné v Ostravě se chtělo předvést i v Brně, ale zdá se, že z toho nic nebude. Zájem má město i rodiče, ale byrokracie je jaksi (pasivně rezistentně) proti. PORG je samozřejmě jenom příklad, úřednické otálení musíme číst v kontextu celkového přístupu ministerstva k víceletým gymnáziím; zjednodušeně řečeno, momentálně převažuje názor, že v našem vzdělávacím systému spíše škodí. Ale že by někdo přišel s alternativou pro nadané děti, to ne.
Letošní rok orámovaly dvě sportovní megaakce. V únoru zimní „covidová“ olympiáda v Číně a právě končící „korupčně-plynový“ fotbalový šampionát v Kataru. Říct, že to byly ryzí oslavy sportu, zcela odříznuté od politiky, by nebyl ani tak eufemismus, jako spíš blbost. Připomínat pachuť, která zůstala po pekingských hrách, už asi nemá smysl, jaký dozvuk zůstane po Kataru, teprve uvidíme. „Nejlepší fotbalové mistrovství všech dob“, jak minulý pátek poťouchle vyhlásil šéf FIFA Gianni Infantino, by nicméně mohlo mít dalekosáhlé následky pro celý fotbal. Víc se dočtete ve fotbalové eseji.
A pak jsou tu samozřejmě Vánoce. Milované, proklínané svátky. Letos by snad dokonce mohly být i „ladovsky“ bílé a přese všechno, co se v tomto roce stalo, určitě nebudou chudé. Přinejmenším ve srovnání s většinou toho, co zažili naši předkové.
Tak šťastné a veselé. A radši oprašte skleněné koule, granáty patří maximálně na partyzánský stromeček.
