Knižní recenze: Pornografické zrcadlo viktoriánské pruderie

Nejvlivnější popis sexuality viktoriánské Británie před Foucaultem. I tak jistý ang­lista charakterizoval knihu The Other Victorians (1966), která nyní po více než půl století vyšla i v českém překladu.

Její autor Steven Marcus (1928–2018) byl literární kritik, který publikoval vlivné psychoanalýzy románů Charlese Dickense. A psychoanalytický přístup se projevuje i v přeložené knize, ve které vykládá viktoriánskou pornografii i v kontextu dobových společenských norem a „vysoké“ literatury. Nejprve představuje spisy dr. Williama Actona, který reprezentuje „oficiální pohled“ viktoriánské společnosti na sexualitu.

Dále analyzuje obsáhlou „autobiografii“ Můj tajný život, jejíž anonymní autor se v ní chlubí, že „ošoustal dvanáct set žen přinejmenším osmdesáti různých národností, včetně všech národností evropských, s výjimkou laponské“. A konečně se Marcus zabývá čtyřmi viktoriánskými pornografickými romány.

Frigidní bakchantky

Obecně se Marcus snaží dokázat, že pohled na sexualitu zastávaný oficiální kulturou a ten vyjadřovaný subkulturou pornografie byly vzájemnými „zrcadlovými odrazy“ a v tomto smyslu spolu byly úzce spjaté. Proti každému varování před sexuální nestřídmostí z úst dobových lékařských kapacit představila pornografie výjevy neustávajícího souložení, nevyčerpatelných orgií.

Na každý požadavek jemnosti a frigidnosti důstojných žen, který vznesla oficiální kultura, odpověděla pornografie scénami zástupů rozechvělých a sexuálně náruživých bakchantek. Proti každé snaze oficiální kultury umenšit důležitost sexuality pornografie opáčila zvoláním, že na ničem jiném v životě tolik nezáleží jako na sexu. Autor zdůrazňuje vzájemné podobnosti mezi těmito dvěma skupinami postojů, jen zdánlivě zcela protikladnými: „V obou působí tentýž soubor úzkostí, v obou lze rozlišit tytéž obsedantní představy.“

Upozorňuje kupříkladu na „ekonomický“ rozměr tehdejších úvah a představ. Na jedné straně stál model těla, který byl peněžní. A dobová pornografie tuto představu převrátila, vykreslovala světy sexuální hojnosti: „Všichni muži jsou neomezeně obdařeni oním tekutým univerzálním platidlem, které lze utrácet beze ztráty.“

V textech, které autor interpretuje, upozorňuje na protiřečení a zjevné absurdity. Například William Acton prý na jedné straně o dětech hovoří jako o čistých, nevinných a sexuálně nečinných, na druhé straně jsou u něj souběžně líčeny jako ohrožené strašlivými pokušeními, otevřené vůči vzrušení a tím i nebezpečí, že z nich vyrostou poživačná monstra. Přičemž „tento protimluv, že děti jsou zároveň obojím, zůstává zcela nevědomý“. A o pornografických románech tvrdí, že se na některých místech „potácí na hraně přiznání vlastní ne­reálnosti a hlouposti“.

Čas v pornotopii

Svět pornografie definuje autor jako svébytný utopický časoprostor, který nazývá pornotopií. Na otázku „Kolik je v pornotopii hodin?“ je dle něj člověk v pokušení dát univerzální odpověď: „Nejvyšší čas hupsnout do postele.“ Protože „tak tomu doslova je“. Život člověka v ní nezačíná narozením, ale první sexuální zkušeností. A analogicky je v ní člověk „prohlášen za mrtvého ve chvíli, kdy se buď věkem, či nehodou stane impotentním“.

Recenzní ohlasy na knihu nebyly jednoznačné: někteří autorovi vyčítali, že jeho závěry jsou vyvozeny z velmi malého vzorku textů. Je také zřejmé, že pornografie má mnoho podob a nelze ji tak snadno unifikovat. S vlastní polemikou přišel Michel Foucault, kterého Marcus přímo nezmiňuje, ale hned první kapitola jeho slavného spisu Dějiny sexuality svým názvem odkazuje na recenzovanou knihu. Marcusovy teze o potlačování sexuality Foucault nesdílel. O autorovi Mého tajného života tvrdil, že spíš než odvážným uprchlíkem z „viktoriánství“, jež jej údajně odsuzovalo k mlčení, byl „v epoše, v níž vládly pořádky diskrétnosti a studu, nejpřímějším představitelem několikasetletého příkazu mluvit o sexu“.

O sexualitě mluvil nadále i samotný Marcus. V předmluvě k novému vydání svého spisu z roku 2009 konstatoval, že v současném světě je univerzum všemožných veřejně prezentovaných sexuálních fantazií tak široké, že „už toho nezbývá mnoho zakázaného“. S jistými rozpaky konstatoval, že spousta normálně fungujících žen občas upřednostňuje pohlavní styk, při němž jsou svázané. Zneklidněně k tomu citoval komentář jistého psychoanalytika, podle něhož „naše kultura za posledních pár desetiletí zvnitřnila perverzi jakožto svého druhu hru“. Což jsou silná slova, podotkněme, dnes už pojem „perverze“ nahradila neu­trálnější „parafilie“.

Mýtus o zahalených nohách

I po autorově smrti zůstává téma vikto­riánské sexuality živé a přitažlivé, protože šlo o dobu plnou protikladů. Jak popsal už ve svém románu Francouzova milenka, oscilujícím na pomezí beletrie, eseje a sociologické studie, John Fowles: „Byla to doba, kdy se vystavělo víc kostelů než v celé předchozí historii Anglie a kdy každý šedesátý dům v Londýně byl nevěstinec… Kdy se všeobecně předpokládalo, že ženy nemají orgasmus, a přitom se každá prostitutka učila jej napodobovat.“

I soudobí badatelé jej přitom často pojímají podobně jako Marcus, i když třeba volí poněkud jiný slovník. Ale současně soudí, že se to s viktoriánskou pruderií občas přehání. Kupříkladu to, že jim odhalené nohy od stolu připadaly obscénní, a proto je zahalovali, označuje za mýtus. A zmíněný Fowles se viktoriánů zastával ještě více. Naznačil, že pravděpodobně okoušeli sexuálních radostí silněji než my dnes, protože jsme na rozdíl od nich zároveň s tajemstvím a s atmosférou zakázaného zničili „i značnou část požitku“. Steven Marcus k tomuto názoru nedospěl, ale jeho zmíněná předmluva možná svědčí o jisté nostalgii po vikto­riánské době v závěru jeho života. A o jeho strachu z toho, že jsme v naší kultuře uvolnili síly, které prý nedokáže žádné lidské jednání vést, ovládat, tlumit ani vlastně ovlivnit. 

Steven Pinker se dívá na vývoj lidstva z dlouhodobější perspektivy a z té mu vychází, že díky úspěšné aplikaci osvícenských kategorií rozumu, vědy a humanismu jsou lidé stále zdravější, bohatší a svobodnější. Přičemž podobný trend Pinker očekává i do budoucna. Což nicméně neznamená, že by chtěl člověka redukovat jen na jeho racionální složku, a uvědomuje si složitost „lidské přirozenosti“ s její touhou po kráse, přírodě, tradicích i důvěrných mezilidských vztazích. Leckterá jeho tvrzení jsou sporná. A současně jeho kniha opakuje možná pro mnohé banální, ale důležitá a často opomíjená fakta. V době, kdy kdekdo útočí na „experty“, Pinker připomíná, že bez jejich vědění bychom si nemohli žít tak pohodlně a dlouho, jak si žijeme. Pinkerovy závěry jsou sice předvídatelné, ale nejde kupodivu o čtení úmorné ani nudné, protože kniha je napsána vtipně a svižně.

Kniha poskytuje hutný a erudovaný úvod do prostředí současných novinářů, kteří to nemají jednoduché: jejich práci nahrazují roboti a někteří politici je prohlašují za největší nepřátele lidstva. Autor se odvolává hlavně na cizí prameny a uvádí příklady ze zahraničí. Je možná škoda, že Struhárik svůj výklad více nezakotvil ve středoevropské realitě. Bylo by zajímavé, kdyby jím vybraná cizí média, zejména ta anglosaská, srovnal s těmi českými. Vzhledem k předem danému rozsahu ovšem nemohlo jít o encyklopedické dílo, takže leckteré druhy novinářské práce (jako válečné zpravodajství) v něm chybí. Stejně jako třeba historky o novinářích, kteří údajné zprávy ze soudní síně psali doma v posteli. Hlavní současné trendy a dilemata však kniha postihuje výborně.

Autor je spolupracovníkem redakce