Recenze: Jak dlouhé prsty má čínský policejní stát?

Od příchodu internetu a nejmodernějších digitálních technologií si mnozí slibovali, že s nimi nastává jakýsi šťastný věk, v němž zmíněné prostředky budou sloužit jako demokratizační a všeobecně vzdělávací síla. Pozdější vývoj na celém světě ukázal, že to byla příliš optimistická vize a že počítačové algoritmy mohou sloužit lecjakým cílům.

Snad nejvýrazněji je to patrné v současné Číně. Ta rozvinula „systém sociál­ního kreditu“, který na základě sledování individuálně hodnotí spolehlivost jednoho každého občana. Podle ní je pak každému poskytnuta příslušná úroveň přístupu k veřejným službám, takže už milionům Číňanů byl na jejím základě zakázán nákup letenek nebo jízdenek na vlak. Na vybrané skupiny tamního obyvatelstva systém státního dozoru a teroru dopadá ještě tíživěji, zvláště na přívržence hnutí Fa-lun-kung a na příslušníky etnika Ujgurů.

A právě historii jejich pronásledování a útlaku se převážně věnuje kniha Dokonalý policejní stát: Čínská digitální totalita. Jejím autorem je Geoffrey Cain, americký investigativní novinář a odborník na moderní technologie.

Ještě v letech 2001 až 2009 se oblast Sin-ťiangu, již Ujgurové v rámci Číny obývají, podle Caina těšila relativnímu klidu a prosperitě. A to díky ropnému bohatství a bouřlivému stavebnímu rozvoji. Ovšem plody ekonomického růstu nebyly rozdělovány spravedlivě mezi Ujgury a nově příchozí čínské osadníky. Téměř po deseti letech doutnajícího roztrpčení se v červenci roku 2009 ujgurští nespokojenci vydali do ulic hlavního města oblasti Urumči. Následovaly i atentáty radikálních Ujgurů, a dokonce pokus o únos letadla.

Čínská vláda odpověděla stupňujícím se „protiteroristickým“ bojem, který vztáhla na velkou část ujgurského obyvatelstva a který mnozí označují za genocidu. Jeho součástí je zřizování internačních (neboli – nejen podle Caina – „koncentračních“) táborů, kde se mají dotyční zbavit svých „zastaralých“ náboženských, či přímo teroristických postojů („virů“) a získat „správný“ světonázor. Ve skutečnosti tam jsou ale zbavováni své etnické a individuální identity. Jak jedné z hrdinek knihy vysvětluje v takovém táboře komisař, který vnucenou uniformitu vězňů ještě drze vydává za harmonickou jednotu: „Nikdo tady nemá žádné pocity. Když je dozorci bijí, nepláčou. Není mezi nimi žádný rozdíl. Vidíte, že jejich mysl je jednotná – byli zbaveni svých virů.“

Dozor ovšem proniká každodenním životem i těch Ujgurů, kteří žijí mimo tábory. Kupříkladu v prosinci 2017 zahájila komunistická strana projekt „Staneme se rodinou“. V jeho rámci umístila jeden milion stranických kádrů do ujgurských domácností. Tito důvěryhodní byrokraté Ujgury špehují a kontrolují, a oni se s nimi navíc musí dělit o „jídlo i postel“. A pokud v domácnosti není nasazen takovýto „informátor“, často je tam povinně umístěna kamera sledující, co se uvnitř odehrává.

Státní moc rozhoduje i o tak soukromých záležitostech, jako je barva pokojů. Kniha zaznamenává návštěvu místního stranického funkcionáře u jisté ujgurské rodiny, na kterou přišlo udání od sousedů, že má byt vymalovaný světle modrou barvou. Modrá byla tradiční barvou, ale byla také spojována s ujgurským hnutím za nezávislost. Rodina marně vysvětlovala, že není ani nebyla ve spojení se zmíněným separatistickým hnutím, nevlastnila ujgurskou vlajku a svůj dům vymalovala mnoho let předtím, než se hnutí za nezávislost rozšířilo – musela povinně vymalovat načerveno: „Rudá, barva komunistické strany, byla důvěryhodná.“

Emancipované a sterilizované

Komunistická vláda se veřejně chlubí například tím, že „v procesu vymýcení extremismu se ujgurské ženy emancipovaly a začalo jim záležet na genderové rovnosti a reprodukčním zdraví. Ženy přestaly být stroji na rození dětí. Jsou sebevědomější a nezávislejší.“ Ve skutečnosti jsou ale ujgurské ženy sterilizovány, aniž by o tom mnohé vůbec věděly.

Kniha líčí smutné osudy několika pronásledovaných Ujgurů, zvláště studentky Majsäm, která prošla jedním z táborů a nakonec se jí podařilo uniknout do ciziny. Ani tam ale Ujgurové nejsou zdaleka v bezpečí, protože země jako Egypt nebo Turecko emigranty ze Sin-ťiangu proti jejich vůli vracejí zpátky do Číny – na základě dohod s tamní vládou.

V tomto smyslu kniha představuje variaci na příběhy dalších vězněných Ujgurů, které i čeští čtenáři mohou znát z publikací s výmluvnými názvy jako Přežila jsem čínský gulag: první knižní svědectví ujgurské ženy, která prošla peklem čínského převýchovného tábora (Rybka Publishers, 2021) nebo Místo, odkud není návratu (Kniha Zlín, 2022).

Dokonalý policejní stát si ale více všímá toho, jak digitální dohled nad čínskými, ale hlavně ujgurskými občany vůbec vznikal. Zdůrazněna je neblahá role čínských firem typu Huaweie, který se pro zahraniční publikum prezentuje jako nezávislá společnost řídící se mezinárodně uznávanými firemními postupy, ale pro domácí publikum (i ve skutečnosti) je společností podporující Komunistickou stranu Číny a sloužící jejím zájmům.

Kritizovány jsou ale i některé západní firmy, jako americká Thermo Fisher Scientific, za to, že Číňanům až příliš ochotně poskytovaly svoje technologie. A zamlčeno není ani to, že se zprvu i někteří Ujgurové podíleli na zavádění různých sledovacích zařízení ve svém domovském regionu.

Pro ty, kteří to snad ještě nevěděli nebo před tím zavírali oči, kniha přináší silné svědectví o tom, jaká hrozivá dystopie se dá dnes vytvořit, když moderní technologie účinně a sofistikovaně využívá vláda země, jakou je v současnosti Čína.

Hrůzy války na Ukrajině nyní alespoň v očích Středoevropanů pochopitelně přebíjejí ukrutnosti, které se odehrávají ve vzdálenějších částech světa. Nicméně Ujgury a to, jak s nimi Číňané zacházejí, bychom neměli pouštět ze zřetele – abychom kvůli Rusku nezapomínali, kdo je tím skutečně mocným a schopným, a tedy hlavním současným protivníkem demokratického světa. I když se někteří politici neštítí prohlašovat, že se v Číně chtějí poučit, jak se stabilizuje společnost. 

Dají se napsat dějiny ticha? Francouzský historik a člen slavné školy Annales Alain Corbin se o to pokusil. Jeho líčení ovšem nevyznívá jednoznačně: v minulosti podle něj naši předci vychutnávali „hloubku a odstíny“ ticha, zatímco dnes se už cit pro jeho prožívání vytratil.

Současně ale tvrdí, že v určitých prostředích dříve prostoru vládl „nepřetržitý rámus“, což se však během 19. století začalo měnit: od poloviny století se práh tolerance k hluku začal snižovat. Křik řemeslníků a obchodníků pozvolna utichal. Díky aktivistům, zákonodárcům, hygienikům či technikům, kteří analyzují decibely, městský hluk nejspíše není horší než v 19. století, ale proměnil se. Liší se ve své „hypermedializovanosti“, v neustálém připojení, a z toho vyplývajícího nepřetržitého proudu slov, který se jednotlivci vnucuje a „vede ho k tomu, že se ticha bojí“.

Nové vydání důležité knihy doplněné autorovým doslovem z roku 2021. Snyder v ní sleduje hrozivou kontinuitu teroru: nacističtí plánovači věděli o zničujícím hladomoru vyvolaném roku 1933 politikou Sovětského svazu na Ukrajině a programově pak usilovali o totéž. Hromadnou popravu Poláků v Katyni provedla NKVD roku 1940 metodami vyzkoušenými za Velkého teroru – i pachatelé byli zčásti tíž. Einsatzgruppen SS měly roku 1939 zlikvidovat politickou elitu Polska, načež za dva roky dostaly podobný úkol v SSSR.

Autor v doslovu varuje, že antisemitismus i rasismus znovu ožívají. Ptá se, jestli se velmoci utkají o zdroje. A zda se rozhodneme pro konflikt a násilí – nebo pro normy a poznání. „Krvavé země mohou být kdekoli a mohou být všude,“ varoval Snyder před rokem. Ukrajina je teď opět krvavou zemí…

Autor je spolupracovníkem redakce