Když na tobě tak závisím. Stát se neobejde bez příjmů ze špinavého byznysu
Česká státní kasa se jen obtížně obejde bez příjmů ze „špinavého“ byznysu. Ale třeba Norové jsou na tom velmi podobně.
Byznysové časopisy milují sestavování žebříčků z jednoho prostého důvodu – čtenáři je mají rádi a firmy se v nich rády umisťují. Býti obrem, ať již z hlediska tržní kapitalizace, z hlediska tržeb, nebo dosažených zisků, je koneckonců znak úspěchu. Dokonce i berňák má velké společnosti rád, pokud mají doma i daňový domicil a zisky přiznávají. Vždyť z hlediska efektivity výběru daní je jednodušší soustředit se na velké než to sbírat po tisícovkách. Nemluvě o tom, že i v předcovidových letech polovina firem nezaplatila ani korunu na dani z příjmů.
V Česku podniká (včetně „ičařů“) asi 2,9 milionu subjektů, ale DPH platí jen osmnáct procent z nich, zbytek se oficiálně nedostane přes hranici jednoho milionu korun ročně. Česko je tak zemí s velmi vysokým počtem osob, které podnikají jako fyzické osoby nebo působí ve vlastních mikrofirmách (do devíti zaměstnanců), případně v malých podnicích do 25 zaměstnanců.
Doporučení OECD
Vysvětlení můžete hledat různá, ale zřejmý je vliv daňové zátěže, která je včetně sociálního a zdravotního pojištění v případě OSVČ výrazně nižší než v případě zaměstnanců. Na tento fakt poukazují nejen odboráři a levicové strany, ale pravidelně se objevuje i v přehledech české ekonomiky vydávaných Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Její doporučení zní, že tento rozdíl v daňové zátěži je zapotřebí snížit, což je představa, jež se ani trochu nelíbí živnostníkům, kteří fungují pro velké firmy jako flexibilní dodavatelé, najímaní podle stavu poptávky.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot