Tvrdou ránu nám koronavirus zasadil v době, kdy řada ekonomů, manažerů a podnikatelů očekávala recesi. Patřil jsem mezi ně. Trápila mě nízká úroveň inovací ve výrobním sektoru. Vysoký podíl cizího financování, zejména ve službách. A jak se nyní jasně ukazuje, také minimální hotovostní rezervy domácností a firem navzdory pětiletému ekonomickému růstu. O státním rozpočtu nemluvě.
Reakce na současné dění na sebe nenechala dlouho čekat. Politici se začali předhánět v nápadech, jak to trhu ztížit, a předvídatelné negativní dopady pandemie zahalují do nepředvídatelných rouch (nebo roušek?) regulací. Každá akce vlády, státu či města znamená pro podnikatele nutnost vymyslet reakci, aby minimalizovali takto vytvořené problémy. Pro podnikatele samotné, ale také pro zaměstnance, klienty a dodavatele.
Za ideál bych považoval, kdyby stát nechal obnovu vazeb na trhu samotném a pomohl napřímo těm, kteří se ocitnou v nouzi. Bezúročnou půjčkou, garancí, v extrémních případech dotací. V opačném případě, což je například dnešní projednávání řešení nájmů, jen přesouvá problém z jedné skupiny na druhou. Kdo a jakým klíčem vybírá, komu pomoci a komu přitopit, je mi přitom záhadou.
Nedostatek bytů zůstane
Na trhu s byty zcela jistě zavládne blbá nálada, strach spotřebitelů z budoucnosti omezí poptávku. Na druhé straně se zpomalí chod těch, kteří se na tržní selhání nepřipravili. Zamrzla jim likvidita a musejí odkládat nákupy pozemků či výstavbu. Tím se omezí nabídka. Který z proudů převáží? Následující rok a půl možná bude více rozkolísaný, ale to nic nemění na dlouhodobých trendech. Chybějící dostupné bydlení přežije bohužel i čínskou chřipku.
U administrativních budov to bude obdobné. Banky dočasně přestanou financovat kancelářské budovy s částečným předpronájmem, firmy však budou optimalizovat své prostory a přitom zvažovat stěhování do modernějšího.
Propad před dvanácti lety se odehrál na trhu s několikanásobně vyšší nabídkou, než je v Praze dnes. Jakýkoliv propad poptávky se tedy okamžitě projevil v ceně. V tom se dnešní situace odlišuje. Zásadní propad poptávky nemusí tržně znamenat nic. V roce 2009 všechny trápila neakceschopnost státu, neschopnost reagovat. Dnes nás trápí naopak přílišná horlivost a chuť regulovat. Dost to vypovídá o stavu společnosti i ekonomiky. Měsíc jsme doma v karanténě a málokoho trápí titulky, že stát zvažuje vstupovat do společností, které to budou potřebovat.
Asi máte špatný signál...
Současné dění ale přinese i další změny. Stane se – snad – opět impulzem pro inovace. Má první reakce na home office a videokonference byla pozitivní. Nákupy přes web jakbysmet. Po čtrnácti dnech „doma“ planu touhou s někým se naživo pobavit, cítit bezprostřední reakci, neopakovat stokrát: „Asi máte špatný signál, ne, ne já mám silnou wi-fi.“
Přesto se objevují situace, kdy je videokonference užitečnější než osobní setkání, kupříkladu při krátkých vstupech odborníků z více firem. Ukazuje se, že řada lidí je na home office produktivnější. Časem najdeme rovnováhu a to dobré ve firemních kulturách zůstane. Na kancelářských plochách, které si firmy pronajímají, se to během dalších pěti let promítne deseti- až 25procentním snížením potřebných prostor. E-commerce poroste, řada kupujících byla nucena prolomit odpor k internetovým nákupům.
Nemyslím si, že by dramaticky ubývaly obchodní retailové plochy, ale asi se budou více transformovat na ukázku zboží a poradenství. Samotné transakce se mohou a budou přesouvat do online prostředí.
Jsme daleko od bodu, kdy tato krize skutečně skončí. A je tedy velmi předčasné hledat již nyní všude poptávané poučení z ní. Mám však poučení z krize minulé i předminulé. Každá krize skončí. Myslím, že teď je čas méně debatovat a ti, kteří mohou, by se měli vrátit se ke své práci. Každý reset přináší nové příležitosti a ty se otevírají tvůrčím a pracovitým lidem.
Autor je generálním ředitelem společnosti Finep
