Jela si do Ameriky vydělat na kazeťák. Zůstala tam a učí děti česky

Původně to měl být záskok na půl roku, ale Če­choameričanka Irena Čajková v krajanské škole T. G. Masaryka učí už více než deset let. Žáky sobotních kurzů českého jazyka, kultury a historie v americkém Chicagu jsou například děti českých párů, které se do města přistěhovaly v devadesátých letech, nebo potomci ze smíšených manželství, kdy je jeden rodič původem Čech. A rád by, aby si jeho děti uchovaly znalost českého jazyka. „Je to dobrovolná činnost,“ říká Čajková, která ve všední dny ještě vedle španělštiny vyučuje češtinu na renomované Chicagské univerzitě. Ale zatímco sobotní kurzy navštěvují desítky dětí ve věku žáků základní školy, na studium češtiny na univerzitě jsou v ročníku jen jednotlivci – obvykle ale také studenti, kteří mají nějaké vazby na Českou republiku.

Jak jste se do Spojených států vlastně dostala?

Odjela jsem tam se svým tehdejším přítelem relativně krátce po revoluci, na jaře 1992. Naše představa byla, že tam společně strávíme rok, během něhož se naučíme anglicky, vyděláme nějaké peníze a za ně procestujeme Ameriku. K tomu jsem měla ještě jedno osobní přání: vydělat si také na kvalitní stereo, na němž bych poslouchala muziku. Velmi rychle jsme si ale uvědomili, že jeden rok je hodně krátká doba. Navíc jsme si v první řadě potřebovali pořídit auto, každý musel mít svoje, abychom se do práce vůbec dostali, protože bez auta to v Americe prostě nejde. Jelikož jsme s sebou neměli moc peněz, museli jsme si dokonce půjčit a pak jsme je spláceli. A tak jsme se rozhodli, že si pobyt prodloužíme ještě o rok. Mezitím jsme se ovšem s přítelem rozešli, byli jsme mladí, přestalo nám to fungovat.

Pak jste se ale seznámila s Američanem, který se posléze stal i vaším manželem…

Ano, po večerech jsem pracovala v baru. Seznámila jsem se tam se skupinou mladých lidí, s nimiž jsem pak ve volném čase chodila na společné akce. Mezi nimi byl i můj budoucí manžel. V té době jsem se pořád držela svého původního plánu: naučit se anglicky, vydělat peníze a procestovat Spojené státy. Času už bylo více, protože v devadesátých letech bylo ještě poměrně snadné nechat si prodloužit turistické vízum, zpřísnilo se to až po 11. září. Ovšem v baru jsem pracovala načerno. Ještě musím připomenout, že když jsem poprvé přiletěla do USA, téměř vůbec jsem neuměla anglicky. Vždycky jsem byla spíše němčinářka, i když mi táta v osmdesátých letech stále opakoval, abych se učila jazyky, protože mi to pomůže dostat se ze socialistického Československa. Myslím ale, že mám na jazyky docela talent, ostatně dneska učím na Chicagské univerzitě španělštinu.