Proč nedokážeme správně reagovat na riziko? Jsme na to příliš chytří, příliš ohleduplní a příliš svědomitě děláme svoji práci.
Ve středu šestého května se v New Yorku stalo cosi neslýchaného. Hodinu po půlnoci uzavřeli pracovníci tamní podzemky všech 424 stanic. Namísto obvyklých jedenácti tisíc cestujících byli po následující čtyři hodiny jedinými přítomnými tři tisícovky mužů a žen s mopy, spreji a hadicemi. Plnili příkaz newyorského guvernéra Andrewa Cuoma vyčistit šest tisíc vagonů, tisícovku eskalátorů, stěny i podlahy od neviditelného nepřítele, nového koronaviru.
Cídit a drhnout
Od té doby se tak děje každou noc, poprvé po více než 115 letech nepřetržitého provozu (s celkem třinácti krátkými výjimkami kvůli hurikánům, stávkám či výpadkům elektřiny). Dezinfikování všeho vším se stalo módou i jinde: síť posiloven Planet Fitness se chlubí, že „není plochy, kterou bychom nevydrhli“. Floridské město Wauchala nechává majitele tamní prodejny s pesticidy stříkat v ulicích roztok peroxidu vodíku, aniž by to jeho vedení s kýmkoli konzultovalo. Restaurační řetězce jako Applebee’s zaměstnávají týmy kontrolorů, kteří zjišťují, jestli všechno od okenních parapetů přes dětské židličky až po jídelní lístky je správně vycíděno.
Jako mnoho jiných trendů, i tento má ambici rozšířit se z Ameriky do zbytku světa. Má to jedinou vadu: leštit po pracovní době metro, polévat jídelní lístky louhem a drhnout každou plochu, co oko dohlédne, brání koronaviru v šíření jen zanedbatelně málo.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot