Finská cesta byla špatným kompromisem s dobrými výsledky. Mohla by být přijatelným řešením i dnešní ukrajinské krize
Psal se 20. únor 2014 a ukrajinský euromajdan vrcholil. Kyjevský komplex vládních budov byl obležen demonstranty a obsazen vládními bezpečnostními jednotkami; střílelo se a umírali lidé. Prezident Viktor Janukovyč, jehož rozhodnutí nepřijmout možnost přidruženého členství v Evropské unii vyvolalo několik týdnů předtím lidovou revoluci, večer přijal tři evropské ministry zahraničí: Francouze Laurenta Fabiuse, Němce Franka-Waltera Steinmeiera, dnešního prezidenta, a Poláka Radosława Sikorského. Řeč byla o tom, jakým způsobem zastavit násilí, odvrátit hrozbu krveprolití z rukou Janukovyčem ovládané armády a připustit možnost výměny mocenské garnitury – či alespoň zvrátit prezidentovo nepopulární rozhodnutí.
„Všichni budete mrtví“
Jednání se táhla celou noc. Ráno byl vládní návrh hotov a nastalo druhé kolo jednání. Během něho se ukázalo, že opozice, jež vycítila naději na úspěch, na Janukovyčův plán přistoupit nechce. V tu chvíli se věci chopil Sikorski. Zavřel se s opozicí v jednacím sále; když jej později opouštěl, kamery jej zachytily, jak říká opozičním vůdcům: „Když to nepodpoříte, budete mít stanné právo a armádu. Všichni budete mrtví.“
Opozičníci přijali. (Zanedlouho z nich byli ministři a poté další politické mrtvoly, když se ukázalo, že mají prsty stejně dlouhé jako jejich předchůdci.) Prezident Janukovyč – jemuž plán zaručoval alespoň dočasné setrvání ve funkci – se v rozporu s veškerým očekáváním ještě týž den sebral, odjel autem do Charkova, na Krym a do ruského exilu; v Kyjevě se od té doby neukázal. Ukrajinské drama mělo zanedlouho pokračovat ruským vpádem na Krym, do Luhansku a Doněcku. V Kyjevě od té doby sice vládnou lidé všelijací – boxeři, čokoládoví baroni, televizní komici –, ale nikdo z nich nebyl otevřeně ruským kolaborantem Janukovyčova střihu.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot