Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
K ničemu se sociální média nehodí lépe než k vyvolání runu na banku
Kalifornská Silicon Valley Bank v pátek 10. března lehla, protože jí došly peníze. To je pochopitelné; pro banku je zlé, když jí dojdou peníze. Proč se tak však stalo a co poté následovalo, je trochu záhada a trochu poučení; z obojího plyne, že o nedostatek peněz nešlo tak úplně.
Moderní bankovní systém má zabránit právě tomu, co se SVB přihodilo. Zjednodušeně řečeno, ta banka měla asi 190 miliard dolarů vkladů a většinu těchto peněz, bratru 120 miliard, investovala do portfolia převážně státních a (v menší míře) firemních dluhopisů. SVB také peníze půjčovala, ale procentuálně méně, než by se dalo očekávat. Bezpečné dluhopisy tvořily na osmdesát procent jejích investic.
Posléze vyšlo najevo, že ony dluhopisy zase tak bezpečné nejsou. Fed zvedl úrokové sazby, tržní hodnota dluhopisů klesla, banka najednou byla – na základě tržního ocenění – insolventní, vkladatelé si toho všimli a run na banku byl na světě. Ve čtvrtek 9. března, v den nejdivočejšího úprku vkladatelů, z banky zmizelo 42 miliard dolarů a zanechalo bance „záporný hotovostní zůstatek přibližně 958 milionů dolarů“. Na druhý den byl konec, federálové banku zavřeli.
To je trochu divné, píše finanční sloupkař agentury Bloomberg Matt Levine. Jak bylo řečeno, SVB investovala asi 120 miliard dolarů do vysoce kvalitních likvidních dluhopisů. I poté, co úrokové sazby vzrostly a dluhopisy o část své hodnoty přišly, stále představovaly hodnotu asi sto miliard dolarů. Proč tedy ztráta vkladů ve výši 42 miliard dolarů zlomila SVB vaz? (Šlo by jistě argumentovat, že ta čísla nejsou přesná, ale stejně, sto miliard je o dost více než dvaačtyřicet. Pokud máte státní dluhopisy v hodnotě sto dolarů, nejspíš by se vám mělo podařit získat za ně víc než dvaačtyřicet dolarů. V miliardách je to stejné.)
Můžete je samozřejmě prodat, ale především si na ně můžete půjčit. Můžete je poslat jako zástavu věřiteli, abyste hotovost získali. Moderní bankovní systémy dovolují bankám skládat vládní dluhopisy jako zástavu, potřebují-li si půjčit od věřitele poslední instance, centrální banky. (V USA navíc funguje ještě mezistupeň v podobě Federal Home Loan Bank, který to umí také.) Pokud by Silicon Valley Bank měla vklady ve výši 190 miliard dolarů a zároveň měla rozpůjčováno 190 miliard dolarů různým dlužníkům podezřelé solventnosti, snaha zastavit je za 42 miliard by mohla narazit. Ale ve skutečnosti měla sto miliard dolarů v kvalitních – většinou státních – dluhopisech. Jak to, že je nemohla sehnat?
Odpověď (na otázku, která padala nepřirozeně zřídka) popsal deník The Wall Street Journal – a je trochu strašidelná. Šlo o to, že SVB si půjčit chtěla, ale nestihla to, protože počítače Federálního rezervního systému končí pracovní dobu úderem čtvrté hodiny odpoledne, a kdyby run na bance jezdil, do čtvrt na pět prostě nepřetáhnou.
Výběry vkladů z SVB začaly nabírat vyšší obrátky (v řečený čtvrtek 9. března) nedlouho před polednem. Tehdy z toho začalo být vedení banky mírně nervózní. Manažeři začali hledat pomoc, ale narazili; ne kvůli problémům se solventností, nýbrž kvůli rychlosti. Nejprve se obrátili na San Francisco Federal Home Loan Bank, od níž si chtěli půjčit dvacet miliard dolarů.
V Kalifornii bylo poledne a pro sanfranciskou pobočku Federal Home Loan Bank byl takový požadavek příliš narychlo. Federálové tedy nabídli SVB menší úvěr, ten však banka podle zdrojů The Wall Street Journal odmítla. SVB požádala, aby alespoň přesunuli dvacet miliard dolarů do takzvaného diskontního okna Federálního rezervního systému jako zástavu pro nouzové financování (od Fedu). Oněch dvacet miliard dolarů měla SVB u sanfranciské pobočky FHLB pro případ nouze k dispozici.
Jenže to nešlo. SVB měla u FHLB nesplacenou půjčku, takže by sama FHLB musela vyhodnotit, jakou částku by vlastně do diskontního okna Fedu uvolnit mohla. A na to bylo ten den už také pozdě. SVB se proto pokusila získat zhruba dvacet miliard dolarů pro Fed prostřednictvím Bank of New York Mellon.
To by bývalo mohlo celou věc zachránit, jenže už bylo těsně před čtvrtou hodinou odpoledne. Než může dojít ke skutečnému převodu tak astronomické částky, vyžadují pravidla Fedu provedení zkušební transakce. To však nějakou chvíli také trvá; než zkušební transakce proběhla, udeřila čtvrtá a bylo hotovo: SVB ten den peníze z Fedu prostě získat nemohla. Dostala je na druhý den, ale tou dobou už ji drželi pod krkem lidé z Federální společnosti pro pojištění vkladů (FDIC).
Nutně to působí dojmem, že SVB přišla o svéprávnost a možnost záchrany těsně předtím, než k ní od Fedu doletělo záchranné lano. Že by se nikomu nic nestalo, kdyby byli lidé z Fedu řekli: „Podívejte, my sice zavíráme, ale vypadá to, že vy ty prachy fakt potřebujete, tak budeme projednou makat chvíli přesčas.“
Je dost možné, že by takové vysvětlení nemělo pravdu. Skeptičtí v tom smyslu jsou jak The Wall Street Journal, tak Matt Levine z Bloombergu. Okolnosti oněch dnů, jež během několika desítek hodin poslaly ke dnu tři americké finanční domy a švýcarskou Credit Suisse k tomu, byly podle nich natolik dramatické, že by SVB nejspíš klekla, i kdyby pomoc dorazila včas. Ale také je možné, že americké bankovnictví ohrozila neústupnost zavírací doby Fedu.
To je představa nanejvýš legrační, pokud se tedy vaše plány na klidný důchod neopírají o vlastnictví akcií nebo rizikových dluhopisů SVB. Zároveň vybízí k otázce, jak je to možné? Když je dnes možné po celém světě posílat téměř libovolné částky téměř kamkoli během pár minut, proč proboha něco takového neumí také instituce v čele se slovutným Fedem, na jejichž konání může do značné míry záviset osud americké a s ní globální ekonomiky?
Odpověď je mrazivě jednoduchá: právě proto, že je dnes velmi rychle možné posílat peníze odkudkoli kamkoli, může reakce Fedu vypadat jako prkenná, kožená, analogová – zkrátka pomalá. Dříve jste u holiče zaslechli, že banka je švorc; ani jste nepočkali, až vám setře mýdlo, a jen tak v košili se šlemi směšně plandajícími v závěsu jste běželi stoupnout si do fronty na hotovost. O den později, nevyspalí, promrzlí a znovu neoholení, jste zjistili, že jste tam stáli zbytečně. Buď je hotovost na svém místě a vy si můžete oddechnout, nebo už žádná neexistuje a nevyberete si nic.
Dnes vaši reakci soused v kavárně ani neuvidí. Na Twitteru si přečtete, že vaše banka je švorc; aniž byste se namáhali to dvakrát ověřit, prostě si peníze pošlete k dceři do Rakouska. To je skvělé, pokud jste mírně nervózní vkladatel; ale je to velmi zlé, pokud jste bankéř. Vysvítá, že k ničemu se sociální média nehodí lépe než k vyvolání runu na banku. Technologicky přívětivá banka jako SVB s vysoce digitálně propojenou sadou vkladatelů tak může přijít o čtvrtinu svých vkladů během hodin, což by dříve bylo nemyslitelné.
To je jeden z efektů, na které nejspíš Mark Zuckerberg ani Jack Dorsey nemysleli, když snili o neustále propojeném světě. Ale ten základní kámen úrazu je jinde. Tento úžasný propojený svět, v němž nemusíte běhat po náměstí se šlemi na půl žerdi a svoji banku dokážete zruinovat z pohodlí domova, je nějakým způsobem naroubován na svět starý, dřevěný, kožený a analogový. A když se hranatý digitální kolík cpe do kulaté dřevěné díry, jde to často skutečně nesnadno.
Až potud je to očekávatelné. Dalo by se snadno namítnout, že pokrok je věc z definice pomalá a postupná (jinak by to byl namísto pokroku například poskok) a že třeba i Fed si někdy v budoucnu pořídí počítače, které budou umět v případě potřeby pracovat i do půl šesté. Jenže taková námitka je pouze dílčí.
Digitální věrozvěsti se snaží ostatním lidem (svému kanonenfutru) namluvit, že až budeme všichni dostatečně digitalizovaní, bigdatovaní a metaverzovaní, všechny díry tohoto nově vzniklého světa budou stejně pěkně hranaté jako jeho kolíky. Namístě však je skepse. Svět dosud fungoval právě proto, že každý z nás občas kolík přiřízne, rozšíří díru nebo si prostě nějak poradí. Nese to s sebou věci ohyzdné, jako je korupce a šlendrián; ale týž prostor, jejž člověk od systému dostal k šlendriánu a korupci, dostal také k činům dobrým a poctivým. Jak vidíme, občas ho také k tomu využívá.
Bigdigitální metasvět budoucnosti takové věci jako korupce, šlendrián, výjimka a slitování nezná, teoreticky vzato. Máš špatný sociální kredit? Chceš jet vlakem? Kdepak, nikam nepojedeš (to je příklad z Číny, ale západní scoringy všeho možného od platební morálky po zdravotní stav tam míří také). Bez odvolání, dovolání i milosti. „To nemám jak naúčtovat,“ řekne servírka, chcete-li svíčkovou bez brusinkového terče.
Lze předpokládat, že takový svět nikdy docela nevznikne, ačkoli jej technologové považují za ideální. Jejich zápal připomíná zápal zélótů, kalvinistů, prvokomunistů nebo stoupenců chicagské ekonomické školy. Až budou všichni správně věřit v Boha; až budou všichni zarytě odmítat jakoukoli zábavu; až budou všechny výrobní prostředky patřit všem; až budou všechny trhy ideálně otevřené a deregulované; pak na shledanou v lepších časech. Do té doby budete dostávat po hlavě praporem revoluce, aby vám neušlo, že ony časy budou skutečně lepší.
Vtip je v tom, že každá taková revoluce vezme svůj konec. Někdo připíchne na vrata katedrály 99 myšlenek; někdo jiný řekne „Zbourejte tu zeď!“; někdo ještě další přijde s něčím novým. Někdy pomůže náhoda, jako když si východoněmecký voják u Berlínské zdi špatně vyloží rozkaz a otevře bránu. Někdy možná stačí zdánlivě nesmyslný run na jinak dobře fungující banku. (Pikantní je, že run rozjeli právě oni technologičtí věrozvěstové; jako by sami, podobni někdejším komunistickým papalášům shánějícím západní zboží, svému katechismu hranatých děr nevěřili.)
V takovou chvíli hrozí samozřejmě nebezpečí největší. V našem případě je takovou hrozbou návrat k merkantilismu; krok zpět nikoli technologický, nýbrž politický. Silicon Valley Bank nebyla systémově důležitá; byla šestnáctou největší bankou v USA, tedy z hlediska Wall Street malou rybou. Její kolaps by však byl velkou ranou pro americký technologický průmysl, na němž USA zakládají svoji konkurenceschopnost zejména ve srovnání s Čínou, píše někdejší šéfredaktor britského týdeníku The Economist John Micklethwait. Spousta rizikových investorů bezmyšlenkovitě vložila svůj kapitál do SVB. Když prezident Joe Biden, ministryně financí Janet Yellenová a šéf Fedu Jerome Powell rozhodovali o pomoci SVB, nezachraňovali ani tolik onu banku, nýbrž americký technologický sektor, jejž financovala.
Stejně tak rozhodnutí švýcarské vlády přinutit UBS k převzetí Credit Suisse znamená povýšení bankovnictví na strategické odvětví první důležitosti. Kdyby lidem v Bernu leželo na srdci správné vedení hospodářské soutěže, volný trh a ochrana spotřebitele, převzetí bankovní dvojky v zemi jedničkou na trhu by nedávalo smysl. Ale pokud jde o to, že švýcarské finančnictví má zůstat švýcarským, je to tah logický.
Podobný postup lze očekávat i jinde. Například Německo je evropským průmyslovým tahounem, ale stran finančnictví jeho vliv po de facto demisi Deutsche Bank slábne. Posílená švýcarská UBS proto může být pro Berlín podnětem pro to, znovu se pokusit o fúzi Deutsche Bank s Commerzbank, už kvůli bohaté základně vkladatelů.
Jinou cestou by pro Německo bylo spojit se se sousedy a začít namísto šampionů národních budovat šampiony evropské. Micklethwait navrhuje sloučit Commerzbank s italskou UniCredit; tvrdí, že „každý generální ředitel banky v EU má seznam potenciálních kandidátů na fúzi v jiných zemích Unie, pokud se změní pravidla a budou povoleny přeshraniční aliance“. Tlak na konsolidaci bezesporu krizí okolo SVB posílil.
Čímž se vrací řeč zpět: panevropská bankovní konsolidace by jistě byla vítanou věcí (pokud jsme schopni přijmout realitu, že bez bankovní unie není fungující unie měnové, bez níž zase není unie politické a bezpečnostní, která je nezbytnou podmínkou přežití západní civilizace v Evropě). Ale přimět politiky – řekněme právě německé a italské – k takovému kroku je jedno velké ořezávání národních kolíků a rozšiřování unijních děr. Žádný algoritmus nic takového nezařídí.
