V časech BLM je příběh, jak se do sbírky korunovačních klenotů v londýnském Toweru dostal briliant Koh-i-Noor, pro všechny aktivisty obzvláště dráždivý.
Koh-i-Noor | Profimedia.cz
Není však proto méně zajímavý. Pro tuzemce zároveň činí trochu lépe pochopitelným fakt, kde se vzal cizokrajný obchodní název jihočeských tužek.
Horu světla, jak zní název nejslavnějšího diamantu po překladu z perštiny, našli hledači drahých kamenů v Kolluru v náplavech řeky Krišna v dnešním státě Ándhrapradéš v jihovýchodní Indii. Nevíme přesně, kdy se tak stalo. Co víme, je, že zlaté časy kollurských nalezišť spadají do doby panování mughalské („mongolské“) dynastie a že podle pravidel těžby musel nálezce každý kámen nad deset karátů odevzdat panovníkovi. Kolik Čingischánovy krve bylo v žilách zakladatele dynastie Bábura, se sice můžeme jen domnívat, nicméně ve Střední Asii zanechali jeho potomci velmi silnou genetickou stopu a Bábur sám pocházel z Andižanu v dnešním Uzbekistánu.
Na vrcholku slávy v 17. století sahalo mughalské impérium od Afghánistánu přes Pákistán až po hranice s Barmou. Jednalo se o největší ekonomiku své doby, s velmi vyspělou manufakturní produkcí, která třeba co do kvality bavlněných látek neměla v tehdejším světovém obchodu konkurenta. Tomu odpovídala obchodní bilance (mluvíme o zlatém a stříbrném standardu), ale i reálné mzdy, který byly u kvalifikovaných řemeslníků srovnatelné s nejbohatšími evropskými městy (počítá se to z dobových záznamů přes kupní sílu vyjádřenou v naturáliích). Panovníci si z daňových výnosů mohli dovolit – kromě vydržování armády, dvora a státní správy – i opulentní architektonické počiny typu Červené pevnosti v Dillí nebo mauzolea Tádž Mahal v Ágře. „Král slunce“ Ludvík XIV. byl vlastně „chudý příbuzný“ svých vrstevníků z řad mogulů; ostatně v řadě jazyků jde o synonymum nezměrného bohatství. Drahokamy k tomu patřily.
Nemělo to trvat dlouho. Říše se již na začátku 18. století rozpadala, přičemž na severozápadě vzniklo v polovině století v Pětiříčí (povodí řeky Indus s jejími přítoky) sikhské císařství. Jeho zakladatel Randžít Singh bojoval s Afghánci a uzavíral pakty s Brity z Východoindické společnosti (EIC), kteří nezadržitelně šířili svůj vliv, smlouvu po smlouvě, bitvu po bitvě. Rádžít Singh vybudoval impérium se sídlem v Láhauru (dnes v Pákistánu) a jednou z trofejí byl i Koh-i-noor, který spolu s dalšími drahokamy „převzal“ od afghánského emíra Šúdži Duráního, který mu jej samozřejmě nedal dobrovolně. „Hora světla“, vybroušena podle perského stylu, byla součástí náramku.
O generaci později, v roce 1849, jej nejmladší Rádžípův syn, tehdy jedenáctiletý Dulíp Singh, „odevzdává“ britské královně Viktorii. Poslední mahárádža z Láhauru je pak v podstatě unesen do Anglie. Viktorie je okouzlena jeho úsměvem.
Samotný Koh-i-Noor lépe „svítí“ poté, co je přebroušen ze 156 karátů na 105. Dulíp se dobře aklimatizuje, stává se „černým princem z Perthshire“, Viktorie pak kmotrou několika jeho dětí. Brož s „Horou světla“ nosí královna Británie a indická císařovna kvůli okolnostem převzetí prý jen velmi nerada. Briliant dostává pověst, podle které přináší nositelům mužského pohlaví smůlu. Postupně je tedy osazován do korun manželek panovníků, naposledy v 30. letech minulého století do koruny „královny matky“. Dnes je uložen v Toweru.
V roce 1999 staví Sikhové svému poslednímu mahárádžovi u jeho sídla v Thetfordu ve východoanglickém hrabství Norfolk (kde podle všeho jako náruživý lovec ze všeho nejraději střílel bažanty) jezdeckou sochu. V malém, nepříliš prosperujícím městě, kde většina populace volila brexit, je možné si dát na náměstí paňdžábské karí a připomenout si vše v malém muzeu.
Dobové vyobrazení přijetí představitelů Východoindické společnosti s tanečnicemi (Indie, cca 1820)
Profimedia.cz
Na „Horu světla“ si ovšem svého času učinili nárok Pákistánci, Indové i Afghánci, z důvodů povětšinou historických, ryze antiimperialistických. Odpověď vlády jejího veličenstva je velmi stabilní a neměnná: „It’s not negotiable“.
Naposledy před dvěma lety odpověděla Indická archeologická služba (IAS) na ekvivalent naší „stošestkové“ žádosti jednoho místního aktivisty, který chtěl od samotného indického premiéra vědět, zda Britové náhodou briliant neukradli. Uvedla, že do Londýna se Koh-i-Noor dostal na základě článku 3 Láhaurské smlouvy z roku 1849. Ta zakotvila podmínky dvou prohraných anglo-sikhských válek, včetně „odevzdání“ drahokamu. Totéž konstatoval v roce 2016 indický Nejvyšší soud. Připusťme, že si to dětský mahárádža nemusel vyloženě přát, ale tak to chodí. Pacta sunt servanda.
Mezitím je místo prvotního hříchu, tedy naleziště diamantů v Kolluru, už dvacet let zatopeno přehradou: zavlažují se z ní rýžoviště v širokém okolí.
Kde se vzala Východoindická společnost?
Vznikla v podstatě souběžně s nizozemskou jmenovkyní (VOC) na začátku 17. století (1600 v Anglii, 1602 v Holandsku), přičemž obě se chtěly etablovat prostřednictvím královského monopolu na obchod s Indií. EIC se v Indii uchytila a expandovala z Bengálska všemi směry, zatímco nizozemská VOC opanovala dnešní Indonésii. Rozlišit, kde přesně končily tyto dvě korporace a kde začínal stát, je v podstatě nemožné. V obou případech šlo o společnosti, které vydávaly akcie a dluhopisy nakupované soukromými investory, takto průkopníky akciového kapitalismu. Obě ve svých zámořských podnikatelských misích nicméně mohly počítat se státní podporou, a měly četné prerogativy státu – od vedení válek přes administrativní správu až po vybírání daní. V obou případech nakonec jimi kontrolovaná území skončila jako kolonie pod přímou správou koruny.
