Není lehké cítit se jako anglický fotbalový fanoušek kdykoli po roce 1966. Věříte si, máte na to, a stejně nevyhrajete. A přesně tak to bylo od začátku s přímou volbou českého prezidenta. Dvakrát se o Hrad svedl souboj, dvakrát vyhrála ta druhá parta. A výsledkem bylo deset let zemanovského hnusu. Napotřetí to konečně vyšlo. Zvolení Petra Pavla slibuje zmírnění napětí v české politice, menší hradní alotria a snad celkové uklidnění i ve společnosti. Protože navzdory tomu, co v kampani troubil Andrej Babiš, Pavel nebyl a není vládní kandidát. A dokonce není ani kandidát „elit“, natož jen velkých měst. Jak ukazujeme v jednom z témat tohoto čísla, voliče Petra Pavla tvoří podstatně pestřejší směs, i když mezi nimi převažují lidé vzdělanější a s menšími finančními problémy.
Rozhodování v prezidentských volbách ovlivňovala řada faktorů, ale tím nejzásadnějším se zdá být ochota uvěřit, či neuvěřit populistické nebo vyloženě konspirační rétorice. Pokud si automaticky spojíte osobu bývalého generála se vstupem země do války, patrně vám není pomoci. Ale existují samozřejmě i zcela racionální argumenty, proč někteří lidé volili Babiše. Třeba když jsou jeho firmy (byť je údajně nevlastní) největším zaměstnavatelem v kraji.
Vyrazili jsme pro ně do Blšan, kde si Andrej Babiš vedl v prvním kole nad poměry dobře. Poslouchat tamní lidi bylo poučné a šmahem je odsoudit jako ignoranty nelze. Když kolem vás nic pořádně nefunguje, svedete to na ty u moci. Radši pak zvolíte „zloděje a lháře“, protože je proti „vládnímu“ kandidátovi. Co na tom, že třeba provládní není a že ten zloděj a lhář přinejmenším částečně může za to, že se nemáte dobře. Teď u moci není. A lidská paměť je krátká. Přece slibuje, že se o vás postará, a všechno dělá pro lidi…
Vylhaným leitmotivem těchto prezidentských voleb se stalo údajné zatažení Česka do války. Faktem je, že už ve válce – byť zprostředkovaně – jsme. A jsou země, kde si to nejen politici uvědomují lépe než my. V aktuálním čísle se proto věnujeme jak Německu, které s hrůzou zjišťuje, že Bundeswehr pomůže možná při povodních, ale bránit zemi by svedl stěží, tak Japonsku a Jižní Koreji, které rozpínavost Ruska a Číny nutí přehodnotit letitý pacifismus.
Hodně se diskutuje o smysluplnosti přímé prezidentské volby a trochu se pozapomíná, jak jsme k ní vlastně přišli. Vyzpovídali jsme tedy Jiřího Pospíšila, jednoho z hlavních aktérů té změny, k níž došlo po skandální poslední nepřímé volbě Václava Klause. Na rozdíl od jiných Pospíšil ani dnes nelituje, ale trefně poznamenává: „Není žádná náhoda, že referenda a různé přímé volby měly ve svém programu strany jako Sládkovi republikáni, Věci veřejné, Úsvit přímé demokracie nebo Svoboda a přímá demokracie.“
A když se spolu s námi podíváte na Slovensko, najdete ještě víc důvodů, proč se referendové demokracii obloukem vyhnout. Faktem ovšem je, že přímá volba tady téměř jistě zůstane; protože to prostě lidi baví. A když teď na Hradě nebude sedět neřízená střela, třeba nakonec lidové hlasování o hlavě státu rehabilitujeme.
