Nejdéle sloužící norskou konzervativní premiérku Ernu Solbergovou vystřídá ve vedení vlády šéf Strany práce Jonas Gahr Støre. Celkové výsledky ale dávají za pravdu těm, kdo varovali, že zemi čeká složité období hledání kompromisů.
Touha po změně se zhmotnila v podpoře alternativních stran. Zatímco vítězní labouristé přišli skoro o dvacet tisíc voličů, přes 120 tisíc nových voličů posbírala postagrární Strana středu, jejíž program v sobě mísí prvky levicového a nacionálního populismu. Posílily i další dvě krajně levicové formace. Rudo-zelená Socialistická levicová strana, patřící ke spojencům nového premiéra, získala padesát tisíc nových hlasů. Ryze marxističtí Rudí, kteří zřejmě zůstanou v opozici, dostali dokonce o sedmdesát tisíc hlasů více než minule. Když k tomu připočítáme posílení norské Strany zelených, dostáváme obraz pořádného posunu doleva. A to navzdory skutečnosti, že právě od Zelených se čekalo více především v souvislosti s „protiekologickými“ opatřeními konzervativního kabinetu.
Země paradoxů
Velká, ale málo lidnatá země na severu Evropy patří k nejbohatším na světě. A také se řadí mezi státy nejvíce rovnostářské. A hodně environmentalistické. Je ropnou velmocí a zároveň jedním z největších investorů do elektromobility. Jako jediná země v severském prostředí odmítla vstoupit do EU, zato je členem NATO, kde norský labouristický expremiér Stoltenberg dokonce zastává post generálního tajemníka. V minulosti Norsko absorbovalo velké množství imigrantů, v posledních letech mu však přímo spoluvládla jedna z typických antiimigračních – a v mnoha ohledech ostrakizovaných – formací, Pokroková strana. Proto začalo přistěhovalectví významně omezovat.
Všechny zmíněné charakteristiky se odrážejí v postojích a náladách norské veřejnosti. V nedávné minulosti způsobily rozpad tradičního severského modelu s dominantní sociální demokracií a otevřely prostor pro střed a pravici. Celkem čtyři kabinety Erny Solbergové v letech 2013 až 2021 tvořily tři, resp. čtyři strany. Mocensky v nich hrála prim tradiční konzervativní strana s názvem Pravice. Agendu ale hodně ovlivňovala právě Pokroková strana, již energická premiérka vzala do hry a tím jí sebrala hodně, a možná až moc, větru z plachet. Pokroková strana se na vládě podílela celkem třikrát a z koalice odešla až v covidovém roce 2020, kdy nesouhlasila s některými restriktivními opatřeními. Dalšími koaličními partnery byly Liberální strana (2018–2021) a od roku 2019 i Křesťanskodemokratická strana. Společně střídavě kontrolovaly a nekontrolovaly většinu v norském jednokomorovém parlamentu – Stortingu.
Kabinety Solbergové prosazovaly umírněnou zahraniční, finanční, hospodářskou, energetickou i environmentální politiku. V rovnostářské zemi zavedly několik reforem, jež začaly odbourávat přebujelou byrokracii, uvolnily některé regulace a ve svém důsledku způsobily rozevírání sociálních nůžek. Také racionalizovala některá rozhodnutí v oblasti energetiky. Především významně podpořila ropný průmysl. A právě to spolu s pokračující radikalizací mladé generace, jež je nejen v této severské zemi až ultralevicově orientovaná, způsobilo porážku středopravice v letošních volbách. To vše pod heslem, že není možné demontovat severský sociální – a environmentální – model.
Těžký (zelený) úděl
Novým premiérem bude politický matador Støre, který stojí v čele labouristů od roku 2014 a již předtím působil v několika labouristických kabinetech. Mimo jiné byl ministrem zahraničních věcí. Aby nebylo paradoxů málo, jde o člověka, jenž rozhodně není představitelem tradiční levice. Pochází z bohaté rodiny žijící v luxusní čtvrti hlavního města, prošel prestižními školami a sám je milionářem. V minulosti se vzhlédl v politice Tonyho Blaira.
Bude zajímavé sledovat, jak a kam nový premiér zemi povede. Zvláště v situaci, kdy se bude opírat o podporu roztodivné agrární a rudo-zelené levicové až krajně levicové většiny. Protože v zemi prakticky nelze vyvolat předčasné volby, čekají Støreho čtyři těžké roky.
Severský skanzen, nebo předvoj?
Za povšimnutí také rozhodně stojí fakt, že odchodem norské středopravice do opozice bude celá severská čtyřka (Dánsko, Finsko, Norsko, Švédsko) mít opět samé sociálnědemokratické premiéry. V prostředí Skandinávie to není žádná anomálie. Za tu bychom daleko spíše mohli považovat to, že to trvalo tolik let. Ve srovnání se zbytkem Evropy je však dnes taková dominance opravdu výjimečná.
Logicky proto vyvstává otázka: Tvoří Skandinávie poslední výspu, takový sociálnědemokratický skanzen? Nebo jde naopak o předzvěst velkého celoevropského „socanského“ návratu? To zčásti zjistíme již za pár dní, kdy proběhnou německé parlamentní volby.
