Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Při transplantaci vlasů by cena neměla být hlavním kritériem, říká lékař Peter Hajduk
Tisíce Čechů ročně cestují do vzdálených zemí podstoupit zdravotní zákroky. Muži si jezdí do Turecka pro nové vlasy, ženy na odsátí tuku, mladí obou pohlaví pak za hollywoodskými zuby. To vše za zlomek toho, co by utratili v Česku. Podle Petera Hajduka, experta na vlasové transplantace s desítkami let praxe, by ale lidé měli zdravotní turistiku dobře vážit. „Tuzemské kliniky musejí splňovat náročné legislativní požadavky. A v případě komplikací určitě chcete důvěřovat raději našim zdravotníkům,“ říká lékař.
Když jsem se v roce 1997 vrátil z USA, kde jsem se více než rok a půl školil v praxi na klinikách v Pensylvánii a New Yorku, nosnou metodou byla takzvaná stripová metoda transplantace. Ta spočívala ve vyjmutí celých pásů kůže s vlasy většinou ze zátylku, tedy z místa na hlavě, kde vlasy nemají tendenci vypadávat. Pak se tento kousek – pás – pracně nakrájel na jednotlivé štěpy (obsahující jednu až čtyři folikuly – cibulky – vlasu a dvě svrchní vrstvy kůže, pozn. red.) a ty se pak implantovaly zpátky do požadovaného místa, kde časem začaly růst. Pokud už člověk věděl, jak tuto metodu praktikovat, nebyla příliš složitá. Byla však velmi pracná, a tedy i časově náročná. Nebylo nezvyklé, že jsem na sále strávil i dvanáct hodin. V USA se pracovalo souběžně i na třech sálech a mě jako lékaře tam vytěžovali opravdu hodně.
Mělo to však své limity. Jednak mnoho pracovišť nebylo tak erudovaných a následky řešíme dodnes v podobě roztažených, pouhým okem viditelných a bolestivých jizev v zátylku, jednak se brzy naráželo na limity dárcovského místa vzhledem k jizvám – to už se nedalo využít pro další transplantaci. Takže se přirozeně hledala cesta, jak toto odvětví celé posunout, aby pacient těmto velmi nežádoucím vedlejším následkům nečelil.
Ta poptávka byla všeobecná, protože špatné výsledky kazily jméno oboru. To si nikdo nemohl dovolit, protože právě v USA šlo o rovněž ekonomicky velmi významné odvětví estetické medicíny. Ta si z principu zakládá na tom, že výsledky zákroků mají být příjemné na pohled.
Proto se kolem roku 2001 v okolí doktorů Williama Rassmana, Larryho Lee Bosleyho, ale i na jednom evropském pracovišti začalo intenzivně s revitalizací staré takzvané průbojníkové metody, spočívající v tom, že se v zadní části hlavy odeberou vlasy průbojníky. Tato metoda byla známa už od padesátých let dvacátého století, ale používaly se u ní opravdu velké průbojníky, až tři milimetry v průměru, takže její dopady byly poměrně devastační a upustilo se od ní. Cílem ale dlouhodobě bylo, aby se průměr průbojníků zmenšoval. V roce 2003 byla i v Evropě představena metoda FUE, z anglického follicular unit extraction. Šlo v podstatě o zdokonalení průbojníkové metody, ale s využitím jehly o výrazně menším průměru. Měl jsem to štěstí, že se ke mně dostala informace o jejích propagátorech v Nizozemsku. Slovo dalo slovo, vytvořili jsme společný podnik a od prosince 2003 začali nabízet tuto formu transplantace i v Praze. FUE byla opravdu revoluce, a to pro všechny. Klienty i lékaře. Myslím, že to zachránilo celé odvětví. Konečně můžeme provádět operace bez jizvy, bez nežádoucích následků, s možností opakovat je klidně i pětkrát, pokud je to potřeba.
Samozřejmě existují alternativy. Transplantace vlasů by měla být až tím finálním krokem, kdy už regenerační síly těla neposkytují jiné možnosti. Než budeme transplantovat, je vhodné využít konzervativní terapie, kterých je široké spektrum. Těm se věnují především dermatologové a naše pracoviště je nabízí také. Konzervativně lze postupovat rovněž prostřednictvím suplementů, dietních úprav, životosprávy, managementem chronického stresu, až třeba po lokální aplikaci podpůrných prostředků, jako je PRP – derivát vlastní krevní plazmy, či placentární peptidy. Nebo podáním antioxidantů, například glutationu, vysokodávkového vitaminu C nebo ozonu.
V indikovaných případech a jen u mužů je možné předepsat i léky – blokátory DHT (dihydrotestosteron), mužského pohlavního hormonu. U mužů tak lze zpomalit či zastavit padání vlasů, dobré výsledky to má zejména v oblasti vertexu, takzvané koruny hlavy.
U těch je možná aplikace přírodních hormonálních přípravků, zvláště v období kolem menopauzy a po ní. To je také jedno z období života ženy, kdy vlasy mohou padat více.
Vše má své limity. V prvé řadě musí být vlasy a kůže zdravé. Taktéž musíme zvážit stav dárcovské plochy. Musíme zjistit, zda množství možných přenesených vlasových folikulů je v poměru s možnou prognózou ztráty vlasů v přední části hlavy či vertexu. Jednoduše musíme zvážit, zda to, co vytvoříme, bude mít pozitivní efekt pro život majitele i třeba za dvacet let. Častým limitem je, že dárcovské místo není dostatečné husté vzhledem k tomu, jakou plochu musíme zaplnit. Pro řadu lidí může být velkým limitem rovněž cena. Vše něco stojí a tato operace není právě nejlacinější.
Je to extrémně náročné na zkušenost, trpělivost, koordinaci ruky a oka, na cit pro detail. Zásadní je také koordinace práce kolektivu – jak jste sám řekl, není to o práci jednoho člověka, ale operačního týmu. Ještě v roce 1997 jsem na celém zákroku pracoval třeba i více než deset hodin absolutně sám. Než jsem si vychoval tým lidí, trvalo to roky. Operace je vrcholně kolektivní záležitost. A je to tak i dobře. Každý se maximálně soustřeďuje na svůj výkon a rolí šéfchirurga je vše koordinovat. K dobru všech. Je to taková štafeta. Znám pár lidí, kteří do padesáti let věku pracovali opravdu sami, pak skončili. A to dělali dvě operace týdně, maximálně. My jsme na klinice měli roky, ve kterých jsme měli šedesát operací měsíčně, celkem na třech sálech.
České kliniky mají ceny podle českých reálií, cena práce je tu diametrálně jiná než v Turecku. Rovněž cena pronájmu prostor je jiná, také cena kolaterálních nákladů či služeb. Splnění hygienických norem u nás je složitější než v Turecku. Jen pro srovnání, specialista u nás nepůjde na sál za šest set eur, přitom v Turecku je to bráno jako krásný plat. Na turecké ceny operací se můžete dostat buď prací na objem, tedy třeba pěti operacemi denně, pak ale kvalita bude diskutabilní. Nebo to můžete dělat sám bez týmu, ve svém domě, bez kolaterálních nákladů, bez recepce, což ale snižuje pacientský komfort.
Pro mě osobně ale tohle není moc téma. Když někdo argumentuje cenou u zákroku, který mu může změnit život a je téměř nevratný, tak to ani není klient pro mě. Rozumím ale tomu, že hlavně mladí lidé, kteří ztrácejí vlasy, nyní více než v minulosti, přičemž se obávám, že to bude vzhledem k životnímu stylu Čechů horší a horší, chtějí instantní, levný výsledek. Taková je tahle doba. Neodpustím si ale jednu poznámku. Neplatí, že se zákrok nakonec vždy povede. Takovou záruku vám na sto procent nikdo nedá. Ale my, čeští lékaři, tady jsme. Pacienti si nás dohledají v registrech, spadáme pod zdravotnickou legislativu… Ale pokud se něco nepovede třeba konkrétně v Turecku, umíte si představit tamní legislativní proces?
To není pravda. Klidně se dá v jeden den implantovat i tři tisíce štěpů, to je poměrně dost. Avšak jen když máte tým osmi lidí a dostatek drzosti do člověka dvanáct až čtrnáct hodin v kuse cpát lokální anestetika, diazepam a další chemii. Tedy abyste ho udrželi ve stavu, aby vám to na tom sále dokázal odležet, bez bolestí, a aby se nezbláznil. Otázka je, proč takový zákrok? Jen abyste si napsal na webovky, že umíte toto za jeden den? Z medicínského hlediska nonsens, z pohledu obchodu skvělé… Ale já jsem lékař. Radši rozdělím ten velký zákrok do několika půldnů. Člověk si odpočine, játra a mozek se vyčistí a výsledek bude podobný, ne-li lepší. Zároveň ještě malé upozornění, o výzbroji marketingu se asi nemusíme moc bavit. Marketing ani není moje parketa, ale co vím bezpečně, je to, že dnes dobrý grafik dokáže, pokud jde o ilustrace, určitě více než dobrý chirurg.
Všimněte si, že většina těch fotek je z hlav jižních typů vlasů. To je úplně jiná liga vizáže. Vlastně stačí jiný styling.
I v Turecku jsou skvělé kliniky, jako všude na světě… Ty ale nebudou o moc levnější než české. Taky proč by byly? Trh funguje i tam. Když chcete dodržet všechny zdravotnické standardy Evropské unie, mít vzdělaný tým, zaplatíte ve výsledku stejné peníze za režii tam i u nás. Takže nízká cena je daná cenou práce a – možná – kvalitou. To ale laik dopředu nepozná. Poznáte to až s odstupem. Hlavně v dárcovském místě, které bude ve špatné kondici. Přitom dárcovská plocha je to hlavní „zlato“, které pacient i operatér mají. Nebude-li odkud brát, už nebudeme mít co dávat. Pokud jde o mé osobní zkušenosti, v případě pacientů ze zákroku v Turecku jsem poznal obojí: jak ty s pěkným výsledkem, tak ty s výsledkem velmi podprůměrným, pod který bych se tedy nechtěl podepsat. Zajímavé je tak spíše to, že ve výsledku si příliš nekonkurujeme. Náš segment klientů je prostě jiný – někdo jezdí z Česka do Turecka, k nám zase jezdí lidé z moderních evropských států i přes oceán. Ruční práce typu bentley nebude nikdy moc levná.
Znám to velmi dobře. Zajímavostí je, že i tato robotická transplantace je jen modifikovanou FUE metodou. Navíc tento stroj umí jen odběr. Možná za určitých podmínek dokáže i kreaci příjmové plochy, ale můj názor je takový, že to by ve výsledku měl dělat vždycky člověk – tady jde o výslednou architekturu vlasů a v tom má podle mě zkušený člověk stále před umělou inteligencí náskok. Co vím, robot je také o něco méně šetrný, využívá zpravidla otvor jehlou o průměru minimálně 0,8 milimetru. Já s kolegy pracuji s průměrem 0,6 milimetru, což je na následné regeneraci hlavy znát. Ve výsledku platí, že tento robot šetří hlavně čas. Pacient stráví na klinice třeba o dvě hodiny méně času. Je na zvážení každého, zda mu tento čas za ty vynaložené peníze stojí.
Tuto technologii sleduji od jejího počátku zhruba před deseti lety. Byl jsem také jako jeden z prvních na školení v Paříži, kde jsem díky vstřícnosti lékaře, který se tím zabýval, měl skvělou možnost si vše osahat. A po této návštěvě jsem konstatoval, že čas na toto zařízení ještě nenastal. Minimálně pro nás. Stroj je bezpečný, jinak by nedostal všechny potřebné certifikace. Ale stále je to jen stroj. Obsluhují jej lidé. Pro nás by to totiž byla cesta zpět. Stačí srovnat dárcovskou plochu jeden den po našem zákroku a po zákroku robotem. A pak se podívat znovu za šest měsíců a po roce. Nicméně chápu, že pro lidi, kteří v oboru začínají, je robot velice lákavý. Opravdu z personálu sejme těžkou, monotónní práci u odběru folikulů. Pokud klinika nemá zkušený personál, který by to dokázal udělat kvalitně ručně, pak robot může být cestou. A pokud jde o cenu, ano, to je paradox. Ten zákrok vás levněji nevyjde, přitom byste mohl správně argumentovat, že přece cena lidské práce je vyšší… V tomto případě platí, že robot je extrémně nákladnou záležitostí. Klinice se musí zaplatit. Celý byznys model je tak postavený. Ani to se mi nelíbilo.
