Eurozóna znovu na rozcestí. Nebojte se, určitě rozhodne politicky správně
Když dlužíte opravdu seriózní peníze, což je příklad Itálie, musejí se hodně soustředit i věřitelé
ilustrační foto | Shutterstock.com
Za pár dní to bude deset let, co Mario Draghi 26. července 2012 jako tehdejší šéf Evropské centrální banky vyhlásil, že ECB udělá cokoli, co bude zapotřebí, aby euro udržela a zabránila rozpadu eurozóny. Tehdy i dnes se řešil v zásadě stejný problém: co dělat ve společné měnové zóně, jejíž členové nemají sladěný ani ekonomický cyklus, ani fiskální politiku a federální rozpočet nedovede vyhlazovat rozdíly mezi jednotlivými členy, protože nemá „vestavěné automatické stabilizátory“.
To všechno se samozřejmě vědělo dávno, ještě před vznikem eura. Stejně tak se vědělo, že to, co by nejraději viděli dlužníci s laxní rozpočtovou politikou, tedy financování svých schodků z nějakého společného měšce, narazí v zemích, které disciplínu mají. Zbytek je série různých „bypassů“, jak zalepit zjevné mezery v původní konstrukci a zároveň se vyhnout čelnímu nárazu.
Kdo chce čerpat, musí plnit
Teoreticky může pro pomoc členům sloužit jedno čisté řešení v podobě evropské verze Mezinárodního měnového fondu, který poskytuje finanční půjčky výměnou za reformní program, tedy podle principu „něco za něco“. Tak funguje ESM (European Stability Mechanism), který si půjčuje na kapitálových trzích s tříáčkovým (nejvyšším možným) ratingem, a jeho předchůdce EFSF (European Financial Stability Facility). Kdo chce čerpat, musí plnit, v žádném případě to tedy nejsou peníze zadarmo, musejí se odpracovat a potíž s reformami je, že na začátku bolí a jejich politické náklady jsou vysoké.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot
