Deglobalizaci jsme zažili mezi světovými válkami a nic dobrého nepřinesla.
Zdá se, že pokud existuje nějaký globální důsledek pandemie koronaviru, je jím nastávající soumrak globalizace. Nejenže svět zjistil, že je závislý na čínských rouškách a léčivech, ale také že délka výrobních řetězců je v krizové době rizikem téměř pro každého. Je tedy čas vracet z čínské planetární fabriky produkci zpět k nám, za humna. Tu zdravotnickou povinně a se státní podporou, tu ostatní víceméně dobrovolně.
Mohou tak jásat nesmrtelní protekcionisté i levicoví bojovníci s globálním kapitalismem za sociální spravedlnost nedávno zapalující auta a brutálně rabující obchody v Hamburku při summitu G20. Nakonec ale budou levičáci házet molotovy a globalizace potáhne dál, byť patrně s jistými zádrhely a odlišným tempem. Ostatně není to za těch posledních zhruba sto padesát let poprvé, co si globalizace dá trochu pauzu a marně se pokusí poučit věčné revolucionáře, že bez ní je to pro ten chudý vykořisťovaný lid horší než s ní.
Motor rozvoje lidstva
Už před nějakým časem vyšel u nás poslední díl šestistvazkových Dějin světa zpracovaný kolektivem převážně německých historiků v redakci Hanse-Ulricha Thamera a věnovaný právě dějinám globalizace od roku 1880 do současnosti. Tento münsterský profesor přes moderní dějiny rozhodně nepatří mezi klasické liberály von misesovského střihu, nicméně i jeho autorský tým vidí v globalizaci motor rozvoje lidstva a v otevřenosti ekonomik recept na masivní vzestup blahobytu.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot