Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Súdán jako stát přestal de facto existovat. O moc se rvou party banditů různé míry oficiality
Diplomaty dvou nejmocnějších zemí Západu, Spojených států a Německa, lifrovaly vrtulníky do bezpečí, až to připomínalo překotný americký ústup z vietnamského Saigonu v roce 1975. Pod nimi opouštěly město tisíce civilistů s kufry a ranci, obvyklou výbavou uprchlíků. V súdánské metropoli Chartúmu bylo v druhé půli dubna kdekomu příliš horko – a zdaleka nejen kvůli čtyřicetistupňovým teplotám.
O ono horko se postaralo napětí mezi dvěma nejmocnějšími tamními generály, jež přerostlo do regulérních bojů po celé zemi. Jindy živý Chartúm proměnilo v město duchů. Dočasné příměří, jež mezi oběma stranami dojednali Američané, mělo situaci uklidnit, původně již na muslimský svátek Íd al-Fitr. Ve skutečnosti obě strany od začátku příměří bezstarostně porušovaly, aby z téhož vzápětí vinily stranu druhou.
V boji o moc nad třetí nejrozlehlejší africkou zemí se 46 miliony obyvatel hrají hlavní role dva bývalí spojenci. Prvním je generál Abdal Fattáh al-Burhán, velitel súdánských ozbrojených sil a de facto hlava státu, na straně druhé stojí generál Muhammad Hamdan Dagalo v čele vlivné milice zvané Síly rychlé podpory (Rapid Support Forces, RSF).
Při jejich střetu praská súdánský stát ve švech. Nemocnicím chybí energie, voda, potraviny a samozřejmě léky. Mnohé z nich utrpěly zásahy těžkými zbraněmi a musely zavřít. Skupinky ozbrojenců rabovaly firmy i domácnosti, píše americký deník The Washington Post, jenž má na místě zpravodaje. „Všechno, co slyšíte ve zprávách, je lež,“ řekl mu učitel přírodních věd z Chartúmu. „Palba je stále silnější. Nemůžeme tu zůstat. Pokud vás nezabije dělostřelba, zemřete hlady. Na trzích není nic k jídlu.“
Intenzivní boje v Chartúmu mají oběti mezi bojovníky i civilisty. Konzervativní odhad Světové zdravotnické organizace z minulého úterka mluvil nejméně o 800 obětech a dalších tisícovkách zraněných. Mezi mrtvými jsou i místní zaměstnanci řady mezinárodních organizací včetně Světového potravinového programu.
Pod palbu se dostal americký diplomatický konvoj a podle serveru Al-Monitor utrpěli vážná zranění i úředníci Evropské unie pro humanitární pomoc. Západní země se snažily koordinovat evakuaci svých občanů; Američané, jichž je v zemi asi šestnáct tisíc, v polovině dubna evakuovali pomocí již zmíněných vrtulníků zaměstnance ambasády i s rodinami.
Súdánu již před začátkem konfliktu hrozil nedostatek potravin a válčení situaci nijak neulehčilo. Tisíce lidí se proto vydaly přes vyprahlou hranici s Čadem; podle odhadů OSN jich je asi sto tisíc. Kdo jde za lepším do Čadu, kde vládne zřejmě nejrepresivnější režim celé Afriky, patrně nemá mnoho na výběr.
Mír přitom není na dohled. Al-Burhán a Dagalo v roce 2021 spolupracovali na svržení slabé civilní vlády, jíž nebyli loajální ani vojáci řádné armády, ani povstalci-bandité, kteří tvoří jádro RSF. Když přebírali moc, ujišťovali zbytek světa, že dokončí přechod k demokracii, který začal v roce 2019 svržením dlouholetého diktátora Omara al-Bašíra. Slíbili dokonce vypsat volby. „Až bude zvolena vláda, myslím si, že se armáda, ozbrojené síly ani bezpečnostní složky nebudou na politice podílet. Na tom jsme se dohodli a tak je to přirozené,“ pravil tehdy generál al-Burhán.
Na nic takového nedošlo. Volby se měly konat loni v červenci, pak byly přesunuty na letošní červenec, ale jejich konání není nic jistého. Naopak; oba vůdcové mezitím upevnili své pozice. Zárodky občanské společnosti a její zástupce v (nepočetném) prodemokratickém táboře tamní politické scény rychle odsunuli na druhou kolej a mezitím podle místních zdrojů viditelně obohatili sebe i své spojence.
Jak to obvykle v podobných případech bývá, napětí se točí kolem kardinální otázky: Až se RSF včlení do súdánské armády, bude al-Burhán velet Dagalovi, nebo obráceně? Slovo dalo slovo a dnes se oba vůdci zapřísahají, že dokážou toho druhého na hlavu porazit. (To má tu výhodu, že odpadá nutnost jednání a s ním případné kompromisy.)
Vztah obou mužů k minulosti, k sousedům i k sobě navzájem je patřičně barvitý. Al-Burhán býval za al-Bašíra šéfem armádní inspekce, což je místo, které jistě muselo patřit jen vzácným mužům. Dagalo si vysloužil ostruhy coby lokální šéf al-Bašírovy armády v Dárfúru – v regionu, jehož jméno se na přelomu tisíciletí skloňovalo jako symbol humanitární katastrofy. Dagalovu práci tehdy charakterizovala brutalita.
V současném konfliktu má adekvátní spojence: nejprve obdržel pomoc od libyjského generála Chalífy Haftara, jehož tažení ve vlastní zemi podporovali súdánští bojovníci z Dárfúru. Haftar je úzce napojen na ruskou žoldnéřskou firmu Wagner Group, která v Súdánu rovněž působí. Podle zdrojů The New York Times právě wagnerovci zprostředkovali převod těžkých zbraní do rukou Dagalovy RSF (více viz mapa). Právě tyto zbraně pomohly Dagalovým jednotkám dostat se výkonnostně na roveň vládních sil.
Ničivá válka není v regionu ničím novým. Zkušenosti ze sousedního Jižního Súdánu, který po desetiletích konfliktu získal nezávislost na Chartúmu, jen aby jím dodnes zmítalo soupeření dvou znepřátelených vojevůdců, nabízejí znepokojivé vodítko. Mezinárodní společenství přitom nemá po ruce žádné rychlé řešení.
„Je to tu horší než kdykoli v minulosti. Je to noční můra,“ řekl katarské televizi al-Džazíra norský velvyslanec v Súdánu Endre Stiansen. „Jediný způsob, jak získat stabilitu, je dosáhnout inkluzivního přechodu k demokracii,“ řekl, čímž bezděčně demonstroval mezinárodní bezradnost. Tu umocňuje fakt, že kromě jednotek obou generálů v zemi působí řada soukromých milicí, jejichž loajalita jedné či druhé straně konfliktu je proměnlivá.
Problém číslo jedna je pochopitelně v tom, že jedinými lidmi schopnými převzít v Súdánu moc jsou zmínění dva generálové, na jejichž vzestupu se Západ podepsal. „Katalyzátorem současné války byla dohoda o usmíření a plán reformy bezpečnostního sektoru, které v Súdánu prosadily Spojené státy a mise OSN,“ píše americký časopis Foreign Policy. „Bezprostředně po převratu 2021 Spojené státy a OSN oživily plán, jenž přímo podněcoval mocenské soupeření obou generálů.“
Brutální způsob vedení války (OSN mluví již dnes o zločinech proti lidskosti) přitom účast obou generálů na „inkluzivní“ budoucnosti súdánské vlády komplikuje, budeme-li zdvořilí. Například Jeffrey Feltman, bývalý vyslanec USA pro Africký roh a funkcionář OSN, tvrdí, že tito dva muži součástí trvalého řešení být nemohou. „Nejhorší služba, jakou by bylo možné prokázat súdánskému lidu, celistvosti Súdánu jako suverénního státu, bezpečnosti súdánských sousedů a mezinárodnímu míru a bezpečnosti vůbec, by bylo umožnit válčícím stranám uzavřít další mezinárodně schválenou dělbu moci,“ napsal Feltman pro The Washington Post. „Teď by mělo být jasné, že al-Burhán ani Dagalo reformátory nejsou a že se sami nikdy nezmění.“
