Globální rozvážkové firmy se řídí heslem: expanduj za každou cenu, když ovládneš trh, možná se ti to vrátí.
V čase koronaviru, kdy lidé pomalu nemůžou vystrčit nos z domu, byste čekali, že každý, kdo něco rozváží, musí vydělávat jako zjednaný. Zvlášť když je to jídlo, protože v krizi si odepřeme leccos, ale jíst se musí. Jenže ona to tak „ložená věc“ není. Podle mezinárodních průzkumů celý segment „online food delivery“ sice i letos vzroste, ale v globálním měřítku jen asi o 3,6 procenta – na 111 miliard dolarů. Hlavním vysvětlením bylo ekonomické zpomalení, které zasáhlo peněženky zákazníků; během nejtužších lockdownů nefungovali ani kurýři. S nástupem ekonomického oživení by měla ale dovážka jídel rychle růst, do roku 2023 se počítá s dvouciferným ročním tempem přesahujícím 11 procent.
Jednu margheritu
Průkopníkem objednávání jídla po telefonu se údajně stal italský král Umberto I., který si měl objednat při jednom svém pobytu v Neapoli v roce 1889 pizzu Margheritu, pojmenovanou na počest jeho manželky, královny Markéty Savojské, jejím vynálezcem a restauratérem Raffaelem Espositou. Pravda to být může, ale nemusí. V Neapoli v té době bylo totiž v přepočtu na tisíc obyvatel sice dvakrát tolik telefonů než ve Vídni, ale jedenáctkrát méně než ve Stockholmu a pětadvacetkrát méně než v Atlantě.
Na každý pád se donáška jídla s přibývajícím počtem telefonů a televizí a vyšší kupní silou obyvatelstva rozmohla. Opravdový rozmach datujeme někam do 50. let minulého století, celkem nepřekvapivě do Spojených států. Byl to šok, ale restaurační byznys se přizpůsobil, a za pár let mu donáška přinesla zvýšení obratu o padesát procent. Další impulz přinesl internet a hlavně aplikace v chytrých mobilech. Dnes si podle průzkumů třetina Američanů objednává jídlo online nejméně dvakrát týdně.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot