Co vás nemá ani napadnout

Tolik mám rád ta stará čínská moudra, že to opět nevydržím a dám je znovu do placu. Minulý týden přinesl názorný pedagogický příklad toho, co znamená, když jste jako „žába na dně studny“, jež vidí nepatrnou výseč oblohy a domnívá se, že chápe celý vesmír. Teď už nezáleží na tom, zda bůhvíjak starý citát rád po užíval předseda Mao pro kárání zabedněných soudruhů, anebo jeho osobní lékař, když vzpomínal na Maovy myšlenkové obzory. Message je jinde.

Obojí lze dobře vztáhnout k centrálnímu bankovnictví. Jistěže v Turecku bylo třetí střídání na postu guvernéra během půl roku z vůle prezidenta doprovázeno větším otřesem v podobě skokového pádu liry a vzestupu výnosů požadovaných investory za to, že jsou ochotni držet turecké státní dluhopisy. Když si vyberete jako guvernéra člověka, který s vámi souzní v myšlence, že „vysoké úrokové sazby zapříčiňují inflaci“, tak si o to koledujete. U nás zatím ctíme nezávislost centrální banky, ale nápad, že by se ČNB měla podělit se státním rozpočtem o své zisky, účetně vytvořené hlavně přeceněním devizových rezerv díky slabšímu kurzu koruny, je v podstatě ze stejné myšlenkové dílny. Že se na tom shodl někdejší prognostik s někdejším byznysmenem, oba absolventi ekonomické fakulty, je obzvláště politováníhodné.

Všichni blbneme

Jistěže jsou země, kde centrální banka svoje zisky do rozpočtu odvádí, ale teprve tehdy, když má naplněné rezervní fondy a plně uhrazené ztráty z minulých let. Protože chtít se podělit o zisk, ale nikoli o ztrátu, která se nám přihodí, kdykoli koruna zpevňuje, to je taková ta žabí perspektiva, která důvěru v měnu ničí. Turecko rádo uvádí, že loni mělo spolu s Čínou kladný hospodářský růst, což je pravda, avšak za cenu toho, že přišlo o sto miliard dolarů na devizových rezervách. A není všem dnům konec. Letos mají přefinancovat zahraniční dluh za 180 miliard dolarů, a to bude při tomto způsobu myšlení bolet.