Bojíte se inflace?

Teď sice čelíme akutní krizi likvidity a kdo může, hromadí hotovost, domácnosti neutrácejí, firmy odkládají investice a poptávka padá o desítky procent, ale ti, kteří viděli hrozící inflaci minule, ji na obzoru vyhlížejí zas.

V minulé recesi byl v Americe výpadek tržeb v nejhorším čtvrtletí 15 procent, teď, jak upozorňuje náš partnerský týdeník The Economist, se propadnou tržby v USA běžně o 50 procent. Totéž uvidíme všude, kde došlo k plošným uzávěrám (tzv. „lockdowns“ postihly asi 50 procent světové ekonomiky). Nedostatek poptávky postihl i obory, které zůstaly otevřeny, včetně prodeje potravin, jak nákupy do foroty opadly a vystřídalo je šetření.

Masivní injekce likvidity teď brzdí pád a problém spočívá nikoli v tom, zda tak činí centrální banky, vlády přes výdaje rozpočtu, případně obé, ale jak účinné jsou kanály, kterými peníze do postižených oblastí hrnou, a jak přesně míří. Na další obrovské peníze přijde opětovný rozjezd zamrzlé ekonomiky, protože i přes pokles prodejů se postupem času vyprodají i sklady, ale bude potřeba získat finance na nákup nových zásob, vlastní výroby, případně zboží u obchodníků.

Tady a teď si o riziku inflace můžou komentátoři myslet a psát, co chtějí, ale směrodatné je, jak situaci vidí trh. V českém případě platí, že obvyklé měřítko očekávání v podobě pětiletých úrokových swapů na koruně je hluboko pod jedním procentem, tedy výrazně níž, než je současná míra inflace.

Inflace je monetární fenomén a sleduje vývoj hlavních agregátů peněžní zásoby v Česku.

Zkušeným matadorem v kvantitativním uvolňování je japonská centrální banka, která je pěstuje s různou intenzitou od konce 90. let, a v jejíž bilanci je už opravdu kdeco, včetně akcií (ETF).

Jiná věc je, že nákupy korporátních dluhopisů centrálními bankami z nich dělají faktické věřitele průmyslu a obchodu, potažmo nástroj průmyslové politiky. Hezký článek na tohle téma je tady.