Česko má zásoby nerostných surovin za biliony korun. Většinu nejcennějších zásob ale z ekologických důvodů není možné vytěžit.
Být dnes uhlobaronem? Není o co stát. Energie budoucnosti má pocházet ze světla slunce, ne ze tmy dolů. V tomto desetiletí se píší poslední kapitoly historie zbývajících českých uhelných dolů, největší a nejvýznamnější části těžařského sektoru. Dolování špinavých surovin se brzy stane doménou zemí, kam přísné oko západního ochránce klimatu nedosáhne, aby nedráždilo jeho jemnocit.
Pokud se vývoj dramaticky nezmění, zůstane tak velká část nerostného bohatství v Česku pod zemí. Už dříve tento osud potkal ložiska kovových rud, stříbra nebo zlata. Před třemi lety vyjel poslední vozík také z jediného zbývajícího hlubinného uranového dolu.
Jen zlaté žíly v tuzemských nalezištích mají přitom potenciál vydat žlutý kov za zhruba 325 miliard korun. Zásoby uranu by se daly zpeněžit zhruba na 240 miliard. A ještě nedávno ve všech pádech skloňovaného lithia je podle České geologické služby v severních Čechách minimálně za 200 miliard. Odvážnější odhady hovoří dokonce o ložiscích za dva biliony korun.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot