Saúdskoarabský státní investiční fond (PIF) plánuje razantně omezit podíl svých mezinárodních investic a ukončit období multimiliardových globálních výdajů.
Saúdskoarabský státní investiční fond (PIF) plánuje razantně omezit podíl svých mezinárodních investic a ukončit období multimiliardových globálních výdajů.
Finanční krize v roce 2008 by byla ve srovnání s děním okolo Tchaj-wanu jen „slabým čajíčkem“, píše ekonom Kryštof Míšek.
Finanční krize v roce 2008 by byla ve srovnání s děním okolo Tchaj-wanu jen „slabým čajíčkem“, píše ekonom Kryštof Míšek.
Používané taktiky, jako je vkládání výbušnin a přepadávání dodavatelských řetězců, nejsou zcela nové. I tak to vyvolává obavy ohledně bezpečnosti osobních zařízení a možností jejich zneužití k budoucím útokům, píše expert na kyberbezpečnost Jan Bufka.
Používané taktiky, jako je vkládání výbušnin a přepadávání dodavatelských řetězců, nejsou zcela nové. I tak to vyvolává obavy ohledně bezpečnosti osobních zařízení a možností jejich zneužití k budoucím útokům, píše expert na kyberbezpečnost Jan Bufka.
Americký prezident podpořil ukrajinského kolegu Zelenského v diplomatické při s Moskvou. Přízrak nedávné minulosti jej však pronásleduje na každém kroku.
Vladimir Putin se rozhodl, že je načase otestovat novou americkou vládní garnituru. Udělal to klasickým, osvědčeným způsobem: podél hranice Ruska a Ukrajiny (tedy té nominálně platné hranice; de facto Rusům východ Ukrajiny již nejméně šest let patří) a na Krymu začal „posilovat vojenskou přítomnost“. Nevíme přesně, kolik přítomnosti (a čím) posílil, ale stačilo to, aby si na to ukrajinský prezident Zelenskyj stěžoval prezidentovi americkému, Joeu Bidenovi, když spolu před Velikonocemi mluvili.
Musel to být hovor plný nevyřčených obav. Ať sním vlastní klobouk, jestli při něm Bidenovi neproběhlo hlavou něco jako „proboha, až teď dohodím synátoru Hunterovi kšeft, nesmí to být tak okaté jako minule“. Zelenskyj na druhém konci drátu měl stejně mnoho důvodů říkat si „bacha, zase mu něco slíbím a pak kolem mě budou běhat novináři a vyptávat se, co a proč jsem to povídal, jako to bylo tuhle s tím minulým Amíkem“.
O stínech minulosti však řeč nebyla. Biden ujistil Zelenského o „neochvějné podpoře, již Spojené státy poskytují ukrajinské suverenitě a územní celistvosti tváří v tvář pokračující ruské agresi v Donbasu a na Krymu“. To víme, protože to Bílý dům vzápětí oznámil, lze na tom tedy stavět jako na oficiálním postoji Bidenovy administrativy.
Znamená to dvě věci, z nichž jedna je jasná a dobrá, zatímco druhá je nejasná a hrozí průšvihem. Tou první věcí je, že Biden se chová jako civilizovaná bytost, a když vidí vojenskou agresi, řekne, že je to vojenská agrese. Až do roku 2017 jsme si mysleli, že je to u amerického prezidenta samozřejmost; od té doby víme, že tomu tak být také nemusí.
Ta druhá, horší věc je zamotanější. Co tak nejspíš může znamenat věta, že USA nadále poskytují podporu ukrajinské suverenitě a její územní celistvosti? Že je podporují tak jako dosud? Vzhledem k tomu, že výsledkem podpory jako dosud je permanentní okupace Donbasu a de facto uznání anexe Krymu, bylo by možná spíš namístě, kdyby Biden řekl „jo, hoši, jste mi sympatičtí, ale nechtějte, abych pro vás hnul prstem, protože, na rovinu, za to mi to nestojí - a vám vlastně taky ne“.
To je také zhruba tolik, kolik Ukrajinci nebo kdokoli jiný může z Bidenovy reakce vyčíst. Jenže tady je svého druhu háček: americký prezident a Ukrajina spolu mají nevyřízené účty z dob, kdy byl Biden viceprezidentem Baracka Obamy. Je známo, že Obamu problémy v azbuce moc netrápily. Jeho zahraničněpolitické ambice obsahovaly především boj s mezinárodním terorismem a vztahy s islámským světem.
Rus figuroval daleko vzadu, a nebylo divu: Putin vystrčil poprvé růžky coby zločinec mezinárodního kalibru až v roce 2008. Do Gruzie vtrhl až ve chvíli, kdy Obamovi vrcholila prezidentská kampaň. (Obamův postoj, jejž ve střední Evropě mnozí vnímali jako laxní, vedl mimo jiné k odvolání protiruského radaru z Čech.) Když proto došlo na rusko-ukrajinské trable, dostal je na starost právě Biden.
A zakousl se do nich, co to dalo. Jen v roce 2014 jel do Kyjeva třikrát, častěji než do kterékoli jiné destinace. Když Euromajdan vyvrhl na vrchol kyjevské moci premiéra Arsenije Jaceňjuka a prezidenta Petra Porošenka, Biden s nimi navázal nebývalé osobní vztahy; ze spojenců se stali bezmála přátelé. Byl to Biden, kdo koučoval oba pány - dnes již oba politicky mrtvé - ohledně toho, co musejí dodržet, chtějí-li z Mezinárodního měnového fondu vyzuzat 17,5 miliardy dolarů (což byla nabídka sestrojená tak, aby přebila předcházející ruskou nabídku 15 miliard dolarů ve slevě na plyn).
Ale byl to také Biden, kdo uprostřed noci volal Porošenkovi se vzkazem: „Petro, žádná miliarda dolarů od nás nepřijde. Nech si svého prokurátora, o. k. - ale věz, že ode mě nedostaneš ani pětník, dokud ve funkci zůstane.“ (Řeč byla o proslule zkorumpovaném prokurátoru Šokinovi, jehož Porošenko kryl, seč mohl, ale třicet stříbrných je třicet stříbrných, takže ho nakonec vyhodil; o telefonním rozhovoru píše článek časopisu Foreign Policy z roku 2017.)
Když vzápětí po vítězství Euromajdanu došlo na ruskou invazi, chtěl Biden (a většina Obamových poradců) přejít od řečí k činům a zajistit Ukrajincům dodávky zbraní, aby se Rusům vyrovnali. Obama to zatrhl a zvolil diplomatickou cestu, jež zaručila, že Putin si dělá, co se mu zlíbí.
Výsledkem těch událostí tak či onak je, že Ukrajina přišla o kus území v Černém moři a další kus území (Doněck, Luhansk) neovládá, její politický život je tím do značné míry ochromen, ale zato je prakticky stejně zkorumpovaná jako před rokem 2014. Motivace velkých politických hráčů jsou nečitelné, reformní snahy sporné. U prezidenta Zelenského si dosud nikdo není jist, jestli je jen loutkou v rukou oligarchy Ihora Kolomojského, nebo má nějaký vlastní program; a pokud ano, co je jeho konkrétním obsahem.
Do toho teď začne Putin harašit zbraněmi. Nelze přehlédnout, že Rusko čekají na podzim volby a že Putinovi (s nímž jsou Rusové stále méně spokojeni) dosud nic nezvedlo popularitu tolik, jako se mu to povedlo v roce 2014 ukrajinskou válkou.
Bidenovi dnes nesedí za zády žádný Obama. Pokud se rozhodne například vyzbrojit Ukrajince, nikdo mu v tom nejspíš nezabrání. K dispozici má mnoho řešení, z nichž je jedno horší než druhé.
První z nich je ruské potenciální řádění ignorovat, tedy sem tam utrousit něco o „znepokojení“, později o „vážném znepokojení“, a dál jet business as usual. Předpokládejme, že to není cesta, kterou by se Joe Biden ubírat chtěl; vždyť už do Ukrajiny investoval mnoho politického kapitálu. Možná však bude muset.
Na druhém konci spektra je stejně extrémní řešení: Ukrajince nejen vyzbrojit, nýbrž také je podpořit přímo - od poradců přes mediky a ženisty až po skutečné bojové jednotky. (Pomiňme nyní, že by to Kongres prezidentovi nejspíš nepovolil.)
Biden by v takovém případě musel dát přesvědčivě najevo, že svoji hrozbu myslí vážně a je skutečně ochoten svoji zemi zatáhnout do přímého vojenského střetu s další jadernou mocností na jejím turfu. Takový podnik by nemohl uspět bez účasti zbytku anglofonního světa a Evropské unie. Jejich ochota jít do střetu s Ruskem by však byla minimální, i kdyby měly stanoven jasný vojenský cíl i mravní mandát. K obojímu je daleko, což vědí stejně dobře v Kremlu a Bílém domě jako v Berlíně a Paříži. Smůla je, že právě tato absurdní možnost je jediná, která by mohla Putina od dalších avantýr odradit.
Pak existují různé kombinace uvedeného. Paradoxně Bidenovo preferované řešení z roku 2014 vypadá jako nejhorší možné: vyzbrojíte-li Ukrajince, jejich porážku neodvrátíte, pouze prodloužíte jejich vojenskou agonii. Doba, jež k tomu bude zapotřebí, bude nesmírně krvavá a nejhůře ji - jako vždycky - odnesou ti lidé, v jejichž prospěch by byla vedena. Přišli jste jim původně pomoci, ale budou mrtví a jejich potomci vás budou mít za vraha. Druhá půlka světa vás uvidí jako snadno poraženého a doma vás budou nenávidět jako někoho, kdo zavedl národ do nesmyslného dobrodružství. Absolvujete diplomatické ponížení, jemuž se říká peace with honor, a Putin bude doma za hrdinu.
To je blbý scénář. Ten, který zvolil Západ v roce 2014, byl jen o něco málo lepší: mezi řádky slíbil Ukrajincům něco, co nebyl schopen garantovat, to jest bezpečnou cestu do EU a NATO, a pak se na dodržení slova vykašlal. Nikdo z evropských politiků, když odsuzoval ruský vpád na Ukrajinu, neměl v úmyslu poslat proti Putinovi svoje vojáky. To je z různých důvodů pochopitelné; ale měli snad tito politici lépe odhadnout, že Putinova motivace a schopnost vést na východě Ukrajiny válku proti komukoli je větší než jejich vlastní - a slibovat méně.
Je strašlivé psát něco takového ze země, která má s věrolomností svých spojenců zkušenost takovou jako Československo. Bývá proto u nás zvykem zatracovat Chamberlaina s Daladierem a velebit Churchilla, ačkoli čin prvých dvou se jen málo lišil od Obamova „ne“ Bidenovu úmyslu vyzbrojit Ukrajince.
Ani mnichovská zrada neměla svůj původ v obzvlášť povolných páteřích obou zmíněných pánů, nýbrž v událostech let 1924 a 1925. Francie a Československo tehdy sepsaly onu zpropadenou spojeneckou smlouvu, respektive vojenský pakt, k němuž posléze přistoupili i Britové. Předpokládejme, že obě mocnosti k přijetí závazků z nich plynoucích nevedl cynismus, nýbrž domněnka, že Německo coby agrární stát nebude stát plnění takových závazků v cestě, doslova i přeneseně.
Domněnka se ukázala jako mylná, mezi Štrasburkem a Aší od té doby vyrostla agresivní, po zuby ozbrojená velmoc, na jejíž vznik nikdo v půli 20. let nesázel. Smlouvy však zůstaly nezměněné - i v letech 1938 a 1939 slibovaly, co již sladká Francie a hrdý Albion splnit rozumně vzato nemohly (a jejich veřejnost k tomu byla ještě podstatně méně ochotná než jejich politici). Kdyby se byl Hitler dostal k moci již v roce 1922, nejspíš by s Čechoslováky o tři roky později nikdo žádný vojenský pakt nepodepsal.
Stejně tak Joe Biden dnes stojí na prahu politické blamáže: právě díky kreditu, jemuž se na Ukrajině těší, může být v pokušení slíbit příliš mnoho. První rezervovaná reakce naznačuje, že si je toho vědom.
Pro příklad mu netřeba chodit do Mnichova; sám byl podobného aktu spoluaktérem. Když v Sýrii před devíti lety začal prezident Bašár Asad vypouštět balonky, jako že co by se stalo, kdyby na své protivníky pustil nervový plyn, řekl Barack Obama, že použití chemických zbraní tvoří pomyslnou červenou čáru, již Asad nesmí překročit, nebo mu on, Obama, rozbije hubu. (Ta formulace byla diplomatičtější, ale její vyznění bylo zhruba takové.)
Přišel srpen 2013 a s ním Asadův sarinový útok na dvě města na severovýchodě země; 1300 lidí zemřelo. Obama neudělal nic, protože (nejspíš správně) odhadl, že cokoli by udělal, způsobilo by více škody než užitku. Jeho slib o červené čáře se ukázal jako pouhý bluf a Asad jej prohlédl. Obama poté přepustil většinu iniciativy Rusům a lokálním hráčům; syrský konflikt se stal největším neúspěchem jeho jinak celkem povedeného působení v úřadě.
Biden má jednu výhodu: má více mezinárodních zkušeností než Asad, Obama, Putin a Zelenskyj dohromady. V době, kdy Putin sbíral novinové výstřižky v drážďanské kanceláři KGB, jednal Biden se sovětský ministrem zahraničí Gromykem, premiérem Kosyginem i šéfem celého východního bloku Leonidem Brežněvem. Když Putin povýšil na velkozloděje v leningradské administrativě starosty Anatolije Sobčaka, seděl Biden v zahraničním výboru Senátu; krátce poté, co Putin usedl do prezidentského křesla, začal Biden výboru šéfovat.
Snad mu ta zkušenost pomůže slibovat jen to, co dokáže splnit. Nebo blufovat tak, aby to šlo ustát.
