Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Nový argentinský prezident Javier Milei, řečený Cvok, vidí komunisty všude. Chce proto přerušit „politické vztahy“ nejen s Čínou, ale také s Brazílií.
Když bylo Javieru Mileiovi osmnáct, chytal v brance fotbalového klubu. Kromě toho zpíval jako Mick Jagger v kapele Everest, která se specializovala na coververze Rolling Stones, a již tehdy mu přezdívali El Loco, tedy „cvok“. Později se stal ekonomem. Předloni se konečně našel tam, kde je jistá míra šílenství comme il faut: vstoupil do politiky. A od 10. prosince bude argentinským prezidentem.
Vtip je v tom, že i na politiku – a dokonce i na excentrické poměry její argentinské verze – je El Loco šílený ažaž. Často se o něm píše jako o ultrakonzervativním populistovi, on sám se však považuje za „liberálního libertariána“, stoupence rakouské ekonomické školy, Miltona Friedmana a Ayn Randové. Jeho světonázor lavíruje mezi anarchokapitalismem a minarchismem: na jedné straně je tedy přesvědčen, že stát je nepřítel a neměl by existovat; druhý (minarchistický) mantinel tvoří přesvědčení, že realita je realita, a že tedy stát existovat může, ale má mít na starosti výhradně obranu a bezpečnost.
To samo o sobě po psychiatrické diagnóze nijak nevolá. Není to na začátku třetí dekády třetího tisíciletí většinový názor, ale dost možná je ho právě proto zapotřebí. Mileiho výstřednost spočívá více v metodách, jež k prosazení svého liberálního libertarianismu používá – a v nejistotě z toho, které konkrétní kroky z těch, po nichž volal v prezidentské kampani, uvede v život.
V kampani totiž sliboval leccos a lecjak. O dolarizaci ekonomiky a zrušení centrální banky byla řeč často. Požadavky na rozvolnění prodeje střelných zbraní civilistům a na rozsáhlou překotnou privatizaci vedle toho vypadají skoro bezvýznamně.
Stejně důležitá jako obsah však byla ambaláž kampaně: Mileiovi příznivci přicházeli na mítinky se stylizovanými Gadsdenovými vlajkami s vyobrazeným chřestýšem a sloganem „nešlapej na mě“ (používali je obyvatelé amerických kolonií v době války za nezávislost). Jejich favorit mluvil třeba o tom, jak se připravuje na konverzi k judaismu; během své první zahraniční cesty po zvolení chce navštívit „rabíny v New Yorku a Miami, kteří jsou mu blízcí“.
Snad na dotvrzení toho, že o důležitých věcech nežertuje, si Milei na předvolební shromáždění nosil motorovou pilu. Symbolicky jí likvidoval politické elity. Někdy se mu však metafory popletly a s pilou v ruce říkal, že zná lék na rakovinu jménem inflace. (Jestli vám to připomíná styl Donalda Trumpa, nemýlíte se. Trump je Mileiovým politickým vzorem.)
Myslel tím již zmiňovaný přechod k dolaru, ale působil dojmem, že léčba rakoviny motorovkou by mu také nebyla cizí. Jeho fanouškům to nijak nevadilo.
Všechny divočejší z uvedených Mileiových kousků však pocházejí z doby před prvním kolem, v němž se s ním moc nepočítalo. Když nečekaně hladce prošel do kola druhého, zklidnil se. Téma prodeje zbraní zmizelo a jazyk, jejž používal k vyjádření svého nesouhlasu s potraty, podstatně zjemněl.
Některá témata však přerod z klauna v seriózního politika přežila – a bude mimořádně zajímavé sledovat, jak s nimi Milei naloží. Bezvýhradná podpora Izraeli je ve světle jeho inklinace k judaismu očekávatelná; úmysl přesunout ambasádu z Tel Avivu do Jeruzaléma by však již znamenal rázný diplomatický krok.
Pro Argentince ale bude daleko podstatnější, jak si nový prezident (úřad převezme 10. prosince) poradí se svým dosavadním postojem k Číně a Brazílii. Přerušení „politických vztahů“ se dvěma největšími obchodními partnery Argentiny bylo jedním z často opakovaných témat jeho kampaně. Milei prohlásil, že nebude udržovat vazby na Čínu ani s žádnou jinou komunistickou zemí a že vzájemné vztahy přenechá soukromému sektoru. Čínu označil za „vražednou zemi“, jejíž občané nejsou svobodní.
Reakce Pekingu byla pragmatická: gratulace k vítězství. „Blahopřejeme Argentině k prezidentským volbám a blahopřejeme panu Mileiovi k jeho zvolení,“ řekla v pondělí mluvčí čínského ministerstva zahraničí Mao Ning. Již v srpnu, kdy se Mileiho názory na Čínu objevily v médiích poprvé, reagovalo ministerstvo pozváním k návštěvě. „Věříme, že pokud pan Milei bude moci přijet do Číny a vidět zemi na vlastní oči, najde zcela jinou odpověď na otázku, zda jsou Číňané svobodní a zda je Čína bezpečná.“
Co se bude dít, až do hry vstoupí ekonomická realita, je druhá věc. Argentinský velvyslanec v Číně Sabino Vaca Narvaja uvedl, že přerušením vazeb s Čínou by země přišla o miliony pracovních míst a riskovala by trojí zhroucení – „výrobní, sociální a finanční“.
Mnoho argentinských infrastrukturních projektů navíc financují čínské banky (například dvě přehrady v Patagonii). Kromě toho má Argentina s Čínou zavedenou měnovou swapovou dohodu ve výši osmnácti miliard dolarů, kterou využívá na podporu argentinského pesa.
Čína je dnes druhým největším obchodním partnerem Argentiny. Její zemědělský sektor hraje v těchto vztazích hlavní roli – v roce 2022 směřovalo do Číny 92 procent vývozu argentinských sójových bobů a 57 procent dodávek masa. Čína rovněž významně investovala do energetického sektoru země a jejího nového hitu, těžby lithia. Celkem vzato si Argentina, jejíž ekonomika lapá po dechu a trpí 143procentní roční inflací, nemůže ve vztahu k Pekingu mnoho diktovat. Tvrdí alespoň běžná logika.
Javier Milei však na takovou běžnou logiku nedá. Je velmi pravděpodobné, že zruší plánované přistoupení své země k bloku BRICS (kam dostala pozvání před pouhými třemi měsíci). Slíbil také, že Argentinu stáhne z jihoamerického obchodního bloku Mercosur. Kromě Číňanů mu totiž, jak už víme, vadí i Brazílie a tamního prezidenta Luize Inácia Lulu da Silvu označil Milei za „socialistu, jenž má totalitu v popisu práce“.
Vystoupení z obchodních a diplomatických struktur však nebude bezbolestné, na což – marně – upozorňoval i Mileiův poražený protikandidát Sergio Massa, ministr hospodářství a jinak kovaný peronista. Argentince zastihly volby ve chvíli, kdy jejich nespokojenost s vládnoucí levicí převážila nad skepsí vůči Mileiovi.
Jak však budou spokojeni s realizací jeho úmyslu čelit „zlověstnému plížení globálního socialismu“, pokud to nebude mít čím zaplatit, je druhá věc. Pesimistický odhad říká, že jejich zemi zůstane ekonomická mizerie a jejich prezidentovi nelichotivá přezdívka z mládí.
