Na evropských silnicích by mělo v příštích letech postupně ubývat aut se spalovacími motory; ta nová by se měla úplně přestat prodávat od roku 2035. Aby se zplodiny elektromobilů pouze nepřesunuly z výfuků do komínů uhelných elektráren, plánuje Evropa posilovat také podíl čisté energie z obnovitelných zdrojů.

Plán snižování emisí Fit for 55, který zveřejnila Evropská komise, má ovšem jedno podstatné slabé místo. Jelikož v Evropě nejsou žádné doly ani velké továrny na zpracování klíčových surovin pro solární elektrárny nebo baterie do elektromobilů, musí se na starý kontinent dovážet. Světovou dominanci v těchto oblastech v posledních letech posiluje Čína, která se snaží zajišťovat suroviny po celém světě a zároveň budovat domácí továrny na jejich zpracování.

Už letošní zborcení dodavatelských řetězců přitom jasně ukázalo, jak dramatické dopady taková závislost Evropy má. Zelené plány ale mohou přinést ještě horší komplikace.

Hořčíková lekce

Když letos na začátku podzimu čínské úřady kvůli energetické krizi nařídily některým továrnám omezit výrobu, aby zbyla „šťáva“ i pro obyčejné domácnosti, důsledky okamžitě pocítil celý svět. Uzavírky se dotkly i několika desítek velkých čínských fabrik na výrobu hořčíku. Ten kvůli tomu za relativně krátkou dobu podražil o desítky procent.

Na první pohled nejde o žádné drama: hořčík je jednou z nejhojnějších nerostných surovin na planetě, není o něj nouze a jeho vyčerpání nehrozí. Háček je v tom, že jeho výroba je zároveň velmi energeticky náročná a ne zrovna čistá. I díky tomu se Čína v posledních letech stala hlavním světovým producentem – na rozdíl od Evropy se na to, že jsou „hořčíkárny“ poháněné energií z uhlí, v Číně příliš nehledělo. Země tak postupně získala osmdesáti- až devadesátiprocentní podíl na celkové produkci.

Když k tomu připočteme, že hořčík patří mezi základní suroviny pro výrobu v řadě oborů, problém byl na světě. Obavy z nové krize a nedostatku se objevily v sektorech, které jsou závislé na čipech. Nejistotou se netajily ani průmyslové firmy, včetně těch pro Evropu nejdůležitějších. Bez hořčíku totiž nelze vyrobit třeba hliníkové plechy nebo ocel – a tedy ani automobily.

Omezení produkce v Číně má trvat nejméně do konce roku a továrny v Evropě už nyní počítají, jak dlouho jim vydrží zásoby. Nikdo není schopný s jistotou říci, jestli právě omezení produkce hořčíku v Číně nebude třeba spouštěčem dalších potíží a výpadků výroby zmiňovaných automobilek.

Solární hegemon

Nedostatečné dodávky důležitého kovu poukázaly také na další rizika hrozící v budoucnosti. Čína patří i mezi největší světové producenty dalších „polotovarů“, po kterých je hlad na celém světě, včetně Evropy.

Peking se postupně stal největším hráčem také ve zpracování křemíku. Například podíl čínských fabrik na celosvětové výrobě polysilikonu, základního „stavebního kamene“ fotovoltaiky, dosahuje zhruba dvou třetin. V případě dalších součástí solárních elektráren je dominance dokonce ještě větší – Čína produkuje 78 procent všech solárních článků a zhruba 72 procent fotovoltaických modulů. Na někdejší světové lídry v oblasti solární energie zůstávají dnes jen paběrky. Například jediná přeživší velká německá továrna na zpracování křemíku na polysilikon pro fotovoltaiku podle agentury Bloomberg zajišťuje jen asi čtrnáct procent světové produkce; na Spojené státy a Kanadu zbývá pouhých pět procent. Jinými slovy, i pokud náhodou na střechu svého domu nakoupíte panely vyrobené na Západě, s velkou pravděpodobností je v tamních fabrikách jen smontovali. Že alespoň nějaká jejich součást pochází z Číny, je pak prakticky téměř jisté.

Jelikož Evropa vyhlásila stopku fosilním palivům, bude muset v příštích desetiletích masivně investovat právě do budování fotovoltaiky. Svou závislost na Číně tak bude de facto dobrovolně ještě více zvyšovat. A nejde jen o to, že by asijští komunisté nechtěli prodávat nebo využívali svou strategickou pozici při obchodních válkách. Země sama buduje obrovské množství solárních projektů, a na Evropu se tak nemusí dostat kvůli tamní spotřebě.

Bateriový monopol

Na milost a nemilost je Evropa Číně vydaná také v oblasti elektromobility. Hlavním důvodem jsou baterie, tedy de facto srdce celého elektromobilu. První problém spočívá v tom, že aktuálně z Číny pochází osm z deseti autobaterií. Evropa v jejich výrobě zaspala, a tak musejí automobilky nezbytnou součást svých vozů importovat.

Příliš optimisticky nevypadá ani výhled do dalších let. Jen na starém kontinentu se sice počítá s výstavbou desítek továren na výrobu autobaterií pro elektromobily, ale i pokud se podaří tyto plány naplnit, narazí evropští výrobci na stejnou potíž jako v případě solárních panelů. Zvládnou sice sestavit samotnou baterii, horší to ale bude s komponentami, z nichž se skládá.

Závislostí Evropy na nejistých surovinových zdrojích při přechodu na bezuhlíkovou ekonomiku se zabývá také rozsáhlá studie Mezinárodní agentury pro energii. Ta dochází k několika závěrům. Nerostné bohatství nezbytně nutné pro zelené technologie a elektromobilitu se často nachází v politicky nestabilních zemích, které navíc ohrožuje klimatická změna. Problém může být také stále horší kvalita rudy v nových dolech. A především: alarmující je dominantní role Číny při jeho těžbě a zpracování.

V souvislosti s elektromobilitou je klíčových hned několik surovin: lithium, kobalt, nikl a několik vzácných kovů. Přestože v samotné těžbě Čína většinou nepatří ke světové špičce, podstatná část materiálu ze zahraničních dolů, v nichž mají čínské firmy často větší či menší podíl, se dováží ke zpracování právě do říše středu.

Typickým příkladem je lithium. Největší doly na jeho těžbu se sice nacházejí v Chile, Argentině, Kanadě nebo Austrálii, jen v posledních deseti letech ale Čína nakoupila podíly významných těžařů z těchto zemí. Z Jižní i Severní Ameriky nebo Austrálie tak putuje surovina do čínských továren, kde se dále zpracovává. Zhruba šedesát procent všech lithiových sloučenin se proto vyrábí právě tady.

Podobný příběh, jen na jiném kontinentu, se odehrává v případě kobaltu. Zhruba sedmdesát procent známých světových zásob tohoto kovu se nachází v rozvrácené Demokratické republice Kongo. Tamní doly si rozdělily nadnárodní firma Glencore a čínská China Molybdenum, přibližně sedmdesát procent konžské produkce nicméně opět končí v Číně; až daleko za ní následují Finsko, Belgie a Kanada. Stejně tak má Čína asi šedesátiprocentní podíl na těžbě, ale více než devadesátiprocentní podíl na zpracování vzácných kovů, jako jsou skandium, neodym nebo yttrium.

Jak se zbavit čínské dominance

Stále se zvyšující závislost Evropy na zboží, polotovarech i strategických materiálech z Číny je natolik evidentní, že začala znepokojovat i evropské politiky. Ti tak letos v květnu přišli se strategií, která má tento nevyrovnaný vztah řešit. Kromě nerostných surovin nebo čipů se zaměřuje také třeba na farmacii.

Dokument vyzývá evropské průmyslové firmy k co největší diverzifikaci zdrojů, plánuje podporu investic do projektů týkajících se zpracování důležitých surovin, ale přiznává také nutnost vlastní, „udržitelné“ těžby na území Evropské unie. Vedle toho eurokomisař pro vnitřní trh Thierry Breton slíbil zaměřit pozornost na vyjednávání a spolupráci se zeměmi oplývajícími nerostným bohatstvím.

Jak ale upozorňuje Mezinárodní agentura pro energii, zbavit Čínu její dnešní dominance může trvat mnoho let. A to jak kvůli výstavbě vlastních evropských kapacit pro zpracování základních surovin, tak třeba kvůli hledání nových nalezišť. 

Čínská dominance

(podíl na světovém trhu)

78 % solární články

80 % baterie do elektromobilů

85 % hořčík

66 % polysilikon

60 % lithium

70 % kobalt

90 % vzácné kovy