České země měly ve své historii řadu panovníků, kteří k tomu neměli ani ty nejmenší předpoklady. Boleslava III., Jakeše, Václava IV., Gottwalda... Stačí si vybrat.
Rodiče rakouského císaře a českého krále Ferdinanda Dobrotivého byli bratranec a sestřenice. Jeho dědeček z otcovy strany byl bratrem jeho babičky z matčiny strany a dědeček z matčiny strany bratrem babičky z matčiny strany. Genetické zatížení bylo na Ferdinandovi (vládl v letech 1835 až 1848) od mala patrné. Hovořil sice pěti jazyky, ale na veřejnosti se příliš „císařsky“ nechoval. Když korzoval ulicemi Vídně, srdečně se s každým vybavoval a rozdával vše, co po kapsách našel, a tak mu lidé říkali „der arme Trottel Nandel“ neboli „chudáček blbeček Ferdáček“.
Bylo to od nich docela sprosté, protože jeho nejvýznamnějším povahovým rysem nebyla blbost, ale dobrota. Když musel v prosinci 1848 kvůli revoluci abdikovat, pohladil prý svého nástupce (a synovce) Františka Josefa po vlasech a pronesl: „Buď jen hodný.“ Do panování se každopádně moc nemíchal a zemi za něj přiměřeným způsobem spravovali schopní státníci v čele s knížetem Metternichem.
Každému státu někdy vládli lidé, kteří k tomu neměli ani ty nejmenší předpoklady, a české země nebyly výjimkou. Někteří byli amorální, krutí a zbabělí (Klement Gottwald, Boleslav III.), jiní k uzoufání nerozhodní a vládnutí je otravovalo (Václav IV.), popřípadě nebyli myšlenkově úplně na výši, což kromě „chudáčka Ferdáčka“ potkalo třeba Milouše Jakeše.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot