„Jak může dvacetiletý kluk bez vlastního příjmu dostat skoro milion cizích dolarů, aby s nimi obchodoval?“ ptal se 12. června Alexander Kearns ze stopadesátitícového města Naperville v americkém státu Illinois. Tenhle dvacetiletý kluk bez vlastního příjmu si tu otázku položil, až když bylo pozdě. Zprostředkovatel burzovního obchodování Robinhood mu ten den dal přes telefon vědět, že jeho účet je zhruba 738 tisíc dolarů v minusu. Výsledkem posledního obchodu s opcemi na prodej a nákup akcií byla ztráta ve výši téměř tři čtvrtě milionu dolarů.

Kearns, student na University of Nebraska, jenž trávil jako většina jemu podobných nucené koronavirové prázdniny doma, vyhodnotil situaci po svém. Povinnost splatit vysokou šesticifernou sumu pro studenta znamená představu let, dost možná desítek let strávených v chudobě; plus vážné komplikace pro finance celé rodiny, o ponížení a hanbě nemluvě. Žádná rozumná cesta ven nevedla. Sebral se tedy Alexander a skočil pod nákladní vlak.

To bylo v pátek. V pondělí Kearnsův telefon ukázal, že celková bilance na účtu čítá šestnáct tisíc dolarů plus. Kdyby se byl chudák Alexander rozhodoval pomaleji, mohl si prožít pouze nepěkných 72 hodin, po nichž by se dostavila obrovská úleva. Kdyby věděl o obchodování s opcemi víc (viz graf), než věděl, prvotní úlek při pohledu na třičtvrtěmilionovou ztrátu by trval jen pár vteřin, než by si uvědomil, oč jde.

Daniel Deyl

Potíž je v tom, že kdyby se byl Alexander rozhodoval pomaleji a lépe by se v obchodování se složitými finančními produkty vyznal, nejspíš by ho ani nenapadlo zabývat se Robinhoodem a jeho aplikací. To je důležité, protože na takových zdánlivých detailech stojí základ obchodního modelu řečené firmy.

Díra na trhu

Robinhood je kvazifinanční instituce pěkně moderního střihu. Na rozjezd vybrala od soukromých investorů, její byznys je celý online a žádné kamenné pobočky neprovozuje. Založili ji dva absolventi Stanfordovy univerzity exotického původu, již v Americe narozený Ind Baiju Bhatt a naturalizovaný Bulhar Vladimir Tenev, v roce 2013. Všimli si správně, že společnosti, jež zprostředkují individuálním investorům přístup na finanční trhy (především jde o akcie, ale ve hře jsou i komplikovanější produkty jako právě opce), inkasují za tuto službu relativně tučné poplatky. Správně vycítili, že digitalizace finančnického světa jim nabízí možnost vyrobit na trhu díru tak akorát velkou na jejich digitální nohu.

Sestrojili proto software, jejž si snadno stáhnete do telefonu a najednou jste na Wall Street. Tím se neliší od mnoha jiných makléřských firem, ať už kamenných, které elektronickou verzi svého byznysu začaly nabízet až později (jako třeba Charles Schwab), nebo ryze elektronických (Kapitall nebo E-Trade). Dál už je podobností méně.

Už to, co při spuštění programu na displeji vidíte, čili „uživatelské rozhraní aplikace“, nevypadá zrovna jako něco, co vám může během chvíle vydělat na rok živobytí nebo vás o něj připravit. Smajlík tady, smajlík tam; uzavřete-li obchod, začnou se sypat konfety. Celé to vypadá jako hra pro děti, a právě to je účelem. Pojďte, pane, budeme si hrát.

Druhá věc, jíž se Robinhood od konkurentů liší, je nulový minimální vklad pro založení účtu. Většina běžných firem si stanoví alespoň nějaké minimum, třeba sto dolarů, což je částka, nad kterou se finančník ani nerozesměje. Ne tak Robinhood; jde koneckonců o hru, tak jaképak minimum.

Zadarmo!

A konečně je tu inovativní argument nad jiné přesvědčivý, totiž obchodování zadarmo. Všude jinde musíte za každý obchod zaplatit; Robinhood nechce nic. (Letos na jaře, kdy se obchodování online kvůli koronaviru stalo obrovsky populární zábavou a Robinhoodu rostl počet klientů rychleji než ostatním, se většina konkurentů rozhodla vlastní poplatky také zrušit.) Něco za nic, co by znělo lákavěji?

Na čem tedy Robinhood vydělává? ptáte se správně. A tady začíná jít do tuhého. Firma od svého vzniku prohlašuje, že má dva zdroje příjmů. Zaprvé, vydělává na penězích, které leží na klientských účtech. Zadruhé – a tady je jeden z kamenů úrazu – klientům půjčuje na pokrytí ztrát.

Když investujete s pákou 100:1 (tedy váš jediný dolar hýbe trhem, jako by to bylo dolarů sto), což funguje u Robinhoodu, snadno se vám může stát, že když jde trh proti vám, ocitnete se v červených číslech, ani nevíte jak. Pokud na účtu máte dostatečný polštář, nic se neděje (jen tedy proděláváte, pokud vám to připadá jako „nic“). Pokud polštář nemáte, nastává situace zvaná jako margin call – váš makléř vám „nabídne zvýšení zálohy“, tedy řekne, abyste fofrem dovalili další hotovost, nebo váš obchod uzavře, ztráta neztráta. Robinhood to dělá téměř automaticky, na jedno kliknutí.

Tohle je obzvlášť ďábelský kousek. Jak známo, veškerý trh je ovládán strachem a hrabivostí – ale strachem o něco víc. Jinak řečeno, když přijdeme o stovku, kterou máme, intenzita našeho rozladění je vyšší než intenzita naší radosti z vydělání stovky nové. Pokud nám tedy někdo ve chvíli obav ze ztráty nabídne naději, že nakonec o nic nepřijdeme, býváme ochotni na to přistoupit – i za cenu zvýšeného celkového rizika. V praxi je to podobné jako půjčka od lichváře na zaplacení dlužné splátky bance: cesta do finančních pekel.

Jako by toho nebylo dost, přišla letos na jaře agentura Bloomberg se zjištěním, že ve skutečnosti má Robinhood, aniž by to komu zmínil, další významný zdroj příjmů. Je jím systém, jemuž se na Wall Street říká payment for order flow a znamená, že Robinhood deleguje kšeft generovaný jeho klienty někomu, kdo je ochoten za něj zaplatit. Ten někdo jsou fondy, které se živí vysokofrekvenčním obchodováním. Na každé transakci vydělávají zlomky haléřů; z nich nějakou nepatrnou část odevzdají jako provizi tomu, kdo jim tu transakci přihrál.

Podle Bloombergu činí tyto provize zhruba polovinu příjmů Robinhoodu. Ten nenechává nikoho pod pokličku svých financí nahlédnout (a coby firma v soukromých rukou si to může dovolit), ale zprávu se nijak nesnažil popřít.

Ironie vrchovatě

Praktický dopad takového konání je, že klienti Robinhoodu nedostávají při svých transakcích nejlepší možnou cenu, protože část z ní jde do digitální kapsy Robinhoodu. Kdyby byl Robinhood bankou, nemělo by mu to projít – jenže bankou není. Ačkoli o bankovní licenci již zažádal, po zveřejnění zmiňované zprávy Bloombergu žádost zase stáhl; samozřejmě může jít o shodu okolností. A protože bankou není, není ani vázán poměrně přísnými pravidly té branže o jednání v dobrém úmyslu vůči svým klientům. A když tedy jednou není vázán, není vázán, a basta.

Daniel Deyl

Výsledkem je, že Robinhood zaprvé agresivně a úspěšně rekrutoval mladé a nezkušené klienty. Aplikace sice nikde neříká, že míří právě na tuto cílovou skupinu, ale její design o tom nenechává pochyb. Zadruhé, firma agresivně – a úspěšně (viz graf) – těmto klientům nabízela obchody s opcemi. Rizika při tom zrovna nezdůrazňovala, ačkoli opce jsou celkem sofistikovaný produkt, s jehož pomocí nezkušený investor snadno prodělá kalhoty. A konečně firma před klienty (a zbytkem světa) tajila, že hlavní část jejího příjmu plyne z množství provedených transakcí a že tedy má přímý zájem na tom, aby klienti obchodovali co nejvíce, nikoli co nejúspěšněji. Těžko hledat ironičtější název pro takový typ byznysu než Robinhood.

Co se stalo...

...že 730 tisíc dolarů v minusu znamená ve skutečnosti 16 tisíc plus? Kearnsův účet vykazoval velikou ztrátu. Podle všeho, píše časopis Forbes, to bylo proto, že Kears uzavřel obchod, jemuž se říká bull put a znamená to, že nastavil hranice, jimiž omezil výši případného zisku i případné ztráty. Ve skutečnosti jde o dva potenciální obchody, které se mohou (podle pohybu ceny obchodovaných akcií) vzájemně částečně vyrušit, protože dosáhnete velkého zisku i velké ztráty najednou. Z důvodů ryze technických se může stát, že ona ztráta už na vašem kontě vidět je, zatímco zisk ještě ne. Právě to se zřejmě stalo Kearnsovi, který měl za to, že obrovské minus má na účtu po vypořádání všech transakcí.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Daniel Deyl