Kdyby někdo měřil Donaldu Trumpovi teplotu, napsal den po amerických volbách prostořeký komentátor časopisu The Atlantic, zjistil by hodnoty někde mezi „zavařeno“ a „povrch Slunce“.

A skutečně – jak v noci na středu oznamovaly televize další a další výsledky amerických voleb do federálního Kongresu, státních legislativních sborů a na místa guvernérů, dostával se Trump ve svém floridském sídle Mar-a-Lago do varu. Ještě na druhý den se při dotazech reportérů neváhal pustit do každého, kdo byl po ruce.

Já ne, to oni

Zejména bolestně se jej dotýkaly ne­úspěchy kandidátů, které osobně podpořil. Zároveň se tím dopustil bezděčného přiznání o své představě o fair-play. „Když vyhrajou, měla by veškerá zásluha patřit mně,“ řekl na dotaz televize CBS. „Ale když prohrajou, žádná vina by se mi neměla přičítat,“ pokračoval.

Zároveň se neváhal pustit do své manželky Melanie, která údajně stála za Trumpovým rozhodnutím podpořit „televizního doktora“ Mehmeta Oze. Toho v pensylvánském souboji o senátorské křeslo porazil jeden z výstřednějších demokratických kandidátů John Fetterman, který navíc nedlouho před volbami prodělal mozkovou mrtvici (a podle Trumpových obvyklých měřítek se tak z něj stal „loser“). „Nepatřilo to mezi její nejlepší rozhodnutí,“ řekl na manželčinu adresu.

Trumpovo rozrušení bylo pochopitelné. Šlo nejen o to, jestli obě komory Kongresu ovládnou republikáni, nýbrž také o to, jací republikáni to budou. Sám svoji podporu propůjčil celkem více než třem stovkám kandidátů na všech úrovních – a většina z nich neuspěla, včetně těžkých vah v Senátu a Sněmovně reprezentantů.

Výsledek naznačuje, že Trump nedrží Republikánskou stranu tak docela pod krkem, jak by potřeboval. Potřeboval jak ve smyslu doslovném, politickém, tak – a to především – ve smyslu osobním, ve věci image. Jak víme, image je v Trumpově světě víc než cokoli jiného.

Ostudná palba do vlastních řad

Exprezidentova reakce však možná do jeho image zaťala ránu hlubší než volební výsledek. Je možné, že Američané nesnášejí poražené (losers); ale jestli něco opravdu nesnášejí, jsou to poražení, kteří porážku špatně nesou (sore losers). A Trump se svými dvěma citovanými výroky zařadil do čela všech sore losers, kteří se kdy ve Spojených státech ucházeli o cokoli.

Jeho výpad vůči Melanii (která jinak Američanům dvakrát k srdci nepřirostla) byl ještě horší. Liberál či konzervativec, národovec či progresivista, bílý supremacista nebo protokomunista – všichni se shodnou na tom, že do vlastních řad se tímhle způsobem nestřílí.

Tady nejde o to, jestli v prezidentském úřadu udělal to či ono dobře, nebo ne (a asi toho udělal dobře více, než mu jeho nejzarytější odpůrci hodlají přiznat). Jde o to, že součástí jeho atraktivity pro určitý typ amerického voliče byla aura vítěze za všech okolností (a za každou cenu).

Minulý týden by tuhle představu měl řádně nabourat. Mohla by přijít řeč na obnovu Republikánské strany.