Z každé krize vytěžíme maximum

Gramofon s troubou a klikou samozřejmě nemůže v kanceláři Zdeňka Pelce, šéfa největšího světového výrobce vinylových desek, chybět. Nejvýznamnější zákaznická skupina má ale doma moderní přístroje. „Pro někoho to možná bude překvapení, ale jsou to lidé ve věku čtrnáct až třicet let,“ říká Pelc. Začátkem devadesátých let to přitom vypadalo, že jsou desky mrtvé.

Předpokládám, že máte doma gramofon, když je vaše firma největším světovým výrobcem gramodesek. Po nástupu CD nosičů a dalších moderních technologií to ale klasické desky měly hodně nahnuté, byť dnes jsou opět na vzestupu. Nikdy jste se gramofonu nezbavil, neměl jste žádnou pauzu?

Když jsem byl malý, rodiče měli samozřejmě také gramofon. A když jsem v roce 1983 nastoupil do tehdejších Gramofonových závodů sem do Loděnice, byl vlastní gramofon prakticky povinnost. Mám ho doma od té doby. Dokonce pořád stejný. Tehdy to byl profesionální gramofon Sony, který jsme v továrně používali k hudební kontrole. Mám i ohromnou zásobu desek, ani se do jejich počítání nechci pouštět. Většinu z nich jsem ale neslyšel. Pořád si říkám: Až jednou budu mít čas. Jenže ten čas ještě nepřišel.

Čím to podle vás je, že se z gramofonové desky, která byla před pár desítkami let na odpis, stal znovu takový fenomén?

Myslím, že už je určitá nasycenost z přemíry všelijakých dat, která si můžeme stáhnout na internetu. Lidé na klasické desce oceňují její specifický zvuk. Nechci se pouštět do rozboru, jestli je lepší, nebo horší než z cédéčka, ale z CD je zvuk takový laboratorní, na desce je podle mě více přirozený, více plastický. Používám takový laický příměr. Když se vám nějaké místo líbí a chtěli byste ho mít doma jako vzpomínku, máte dvě možnosti: můžete si ho vyfotit kvalitním foťákem, nebo máte druhou možnost, tedy najít si dobrého umělce, aby vám ho namaloval. Co si pak na zeď doma pověsíte radši? Fotku, nebo obraz?