Na první pohled to vypadá, že je šéf SPD Tomio Okamura z povolebního vývoje zklamaný. Ale současná situace, kdy se SPD nedostala do vlády ani do vedení Sněmovny, je pro hnutí vlastně to nejlepší a osvobozující.
Opoziční role mu prostě musí vyhovovat. Nemá žádnou praktickou odpovědnost, může se soustředit jen na tepání vládněkoaličních zlořádů a dál si siláckými proslovy hýčkat své radikální příznivce
Před otevřením volebních místností Okamura kalkuloval s tím, že by jeho hnutí – respektive jím vybraní lidé – usedlo do nové vlády, kterou by opět sestavoval Andrej Babiš (ANO). Nahrávaly mu k tomu nadstandardně vřelé vztahy s prezidentem Milošem Zemanem, který Okamurovu partu tlačil do Babišova kabinetu už před čtyřmi lety. Jenže voliči rozdali vládní a opoziční karty tak, že ANO i SPD zůstaly mimo hru.
A v Poslanecké sněmovně Okamura už nemá sebemenší šanci znovu usednout do místopředsednického křesla. Pětikoalice by tím popřela smysl své existence, kdyby hlasovala pro to, aby ve vedení dolní komory parlamentu bylo hnutí, o němž zpráva ministerstva vnitra o extremismu konstatuje, že je nejvýznamnějším uskupením s dominujícími „xenofobními a vyhroceně nacionalistickými prvky“.
Okamurovi to zase dává do rukou klacek proti pětikoalici a může se zaštiťovat demokracií a právem na zastoupení ve vedení Sněmovny – když je volilo více než půl milionu lidí. Ano, Okamura sice přijde o nějaké prebendy, které jsou s místopředsednickým křeslem spojené, ale to si nepochybně vynahradí jinde. A jeho politický byznys může dál běžet na plné obrátky.