Poslední dny opět rozproudily debatu o nedostatku řemeslníků a kvalifikovaných, manuálně pracujících lidí. Téma rozjel nejdříve komentátor MF Dnes Miroslav Korecký v textu aspirujícím na nejdebilnější žurnalistický příspěvek roku. Autor se podivuje nad tím, proč české ženy (mužů se téma z neznámého důvodu netýká) studují a pracují na prestižních zahraničních univerzitách, když v Česku zoufale chybí pokrývači a servírky. Proč český muž raději nepokládá tašky na střechu místo psaní komentářů do novin, se překvapivě neptá.

Do debaty však přispěl i Petr Fiala svým facebookovým statusem. Předseda ODS smysluplně požaduje zavedení systému duálního vzdělávání na učilištích, spočívajícího ve skloubení teorie s praxí. Snad ale, aby mládež na učňáky rovnou nalákal, dodal, že řemeslo má zlaté dno.

To zase vytočilo brněnského investora a zastupitele za Piráty Jiřího Hlavenku. Ten poukázal na to, že podle dostupných statistik řemeslo zas tak zlaté dno nemá a finanční ohodnocení manuálně pracujících není tak závratné, jak kapitáni českého průmyslu trpící nedostatkem lidí s oblibou tvrdí. Vysokoškolák s diplomem si podle statistik Českého statického úřadu vydělal loni v průměru 58,4 tisíce korun hrubého. Člověk s maturitou oproti tomu jen 35,4 tisíce a bez maturity 29,7 tisíce.

Ani nezaměstnanost lidí s údajně nepotřebnými tituly není nijak závratná. „Extrémně příznivá situace v roce 2018 vedla k tomu, že prakticky neexistuje v České republice vysoká škola, jejíž absolventi by měli výraznější problémy s nalezením práce,“ konstatuje studie Střediska vzdělávací politiky Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, která hodnotila úspěšnost absolventů českých univerzit mezi lety 2002 a 2018. Nezaměstnanost absolventů vysokých škol je nepřekvapivě téměř nulová mezi lékaři, ajťáky či právníky, ani tolik kritizovaní absolventi humanitních oborů však nemají sebemenší problém najít práci. Snad jen trochu hůře si vedou absolventi uměleckých a zemědělských škol, ovšem ani počet umělců bez práce nevybočuje z průměrné (a jinak velmi nízké) nezaměstnanosti v celkové populaci. 

Pozoruhodné přitom je, že volání po navýšení počtu žáků technických oborů učilišť vychází obvykle z tábora liberálně smýšlejících politiků a podnikatelů, kteří se jinak čertí při sebemenším náznaku jakékoli státní regulace. Určovat lidem, čím by měli být, jim však není cizí.

Chybějící kvalifikovaní řemeslníci jsou bezesporu velký problém. Ten však nevyřeší tupé posílání lidí na učňák bez ohledu na to, zda je obor bude naplňovat nebo pro ně bude ekonomicky výhodný.