Jaké jsou základní parametry nového volebního systému do Poslanecké sněmovny, na jehož základě se budou konat říjnové volby? Následující řádky zasadí nový volební systém do širšího kontextu.

Ohlédnutí za nálezem soudu

Na úvod si připomeňme podstatu lednového nálezu Ústavního soudu (ÚS). Jím strážce ústavnosti zrušil především formu přepočtů hlasů na mandáty a volební klauzuli pro koalice. Vedle toho ovšem vzal za své i přepočet mandátů připadajících na jednotlivé kraje. Tato rozhodnutí odůvodnil porušením zásady poměrného zastoupení a dále principu rovnosti hlasů. Oba tyto principy jsou přímo obsaženy v české ústavě. ÚS tak dal politikům vcelku jasný signál, v jakých mantinelech se nová podoba volebního systému má pohybovat.

Na jedné straně šlo o rozhodnutí logické a správné, neboť původní volební systém, vzniklý jako reakce na jiný nález ÚS z roku 2001, měl hybridní účinky v různě velkých volebních obvodech. V menších obvodech přispíval k více většinovému, ve větších naopak striktně proporčnímu účinku. Jeho účinky měly přinejmenším ve volbách 2006 a 2017 zásadní důsledky pro skládání vlád. A právě potíže při jejich vytváření, ale zejména samotném vládnutí pak mají velký podíl na diskreditaci tradičních i novějších politických stran. Lapidárně řečeno, starý volební systém periodicky přispíval k prohlubování „blbé nálady“.

Ladislav Mrklas

Namístě ovšem byla i kritika načasování tohoto rozhodnutí na dobu, kdy byl již vyhlášen termín sněmovních voleb. Rozpaky budí rovněž odůvodňování nízkou mírou proporcionality v okamžiku, kdy starý systém umožnil zastoupení rekordního počtu devíti stran. Počtu, který fakticky znemožňuje vznik programově sevřené, stabilní a akceschopné vládní koalice. Vlády, která opravdu vládne, která má vizi, program a za nimi jde. A nese přitom maximální politickou odpovědnost. To je mimochodem jeden z největších trablů české politiky. Tím druhým je neexistence zřetelné a jasně vyprofilované opozice kdykoli schopné převzít vládu.

Poučením, kam by se česká debata o poměrnosti volebního systému nikdy neměla dostat, je Nizozemsko. Letošní volby tam přinesly zastoupení rekordního počtu 17 stran. Ačkoli byly volby už v březnu, jako nejbližší možný termín pro vznik vlády je skloňováno pozdní léto. Minule to Nizozemcům s 13 stranami trvalo přes 230 dní. Kdo ví, kolik to bude letos se čtyřmi stranami navíc.

Právě mantinely dané ústavními soudci, česká vládní a opoziční realita let 2017–2021 (ale i předešlých ér) a mementa zemí jako Nizozemsko vedly osnovatele nového volebního systému, mezi nimiž nechyběl autor tohoto textu, k rozhodnutí nejít cestou žádných extrémů. Stejně tak si byli vědomi, že překážkou efektivního fungování volebního systému je jeho složitost. Nenavrhovali proto žádné varianty, které ve skutečnosti fungují jinak, než vypadají na první pohled. Konkrétně odmítali rozdělovat mandáty na celostátní úrovni a pak je distribuovat do krajů nebo naopak sčítat hlasy na krajské úrovni a mandáty dělit jen celostátně.

Kontinuita, vyváženost

Je dobře, že výsledný systém představuje relativní kontinuitu. Zachovává 14 volebních obvodů – krajů, ve kterých probíhá většina důležitých procesů. Strany tu předkládají své kandidátky, počítají se tu hlasy a rozděluje většina mandátů. Aby jich bylo co nejvíce rozděleno v krajích, byla zvolena takzvaná Imperialiho kvóta, která v tomto směru poskytuje lepší výsledky než dříve užívaná Hagenbach-Bischoffova kvóta. Při přepočtu minulých výsledků by se na úrovni krajů rozdělilo 165 z 200 mandátů. Při očekávání vyšší koncentrace hlasů v nadcházejících volbách, dané především existencí dvou volebních koalic, může být v krajích rozděleno ještě o poznání více mandátů. Hlasy z krajů, které nevedly k zisku mandátu, budou následně v takzvaném druhém skrutiniu nashromážděny na úrovni státu. A právě tam se také pomocí takzvané Hareovy kvóty rozdělí zbývající mandáty. Druhé skrutinium bude sloužit k vyšší míře proporcionality.

Extrémní proporcionalitě bude bránit nadále zachovaná pětiprocentní volební klauzule (pro koalice opět, byť o něco méně, navýšená) i zvolená forma přepočtu v prvním skrutiniu, které do druhého skrutinia pošle jen omezený počet mandátů.

Pohled na přepočet minulých výsledků podle nového volebního systému ukazuje, že změna v efektu je patrná, ale ne přehnaná. Celkem 11 mandátů by mělo jiné držitele než v roce 2017. O devět křesel by přišlo dnes zásadně nadreprezentované ANO. Přesto by si jako vítěz voleb zachovalo jistou míru přirozené bonifikace. Bonifikaci by získala i druhá nejsilnější strana, pokud by ovšem na vítěze netratila skoro 20 procent jako Občanská demokratická strana v roce 2017.

Ladislav Mrklas

A naopak, největšího posílení by při novém systému dosáhly dvě nejmenší strany s výsledkem mezi pěti a šesti procenty hlasů. O tři a čtyři křesla by si polepšili TOP 09 a Starostové a nezávislí, a tím by srovnali své podíly na mandátech s podíly získaných hlasů.

Celkově lze říci, že nový systém nikoho výrazně nefavorizuje a nebonifikuje ani nepenalizuje. A to je velmi důležité, neboť se tím zvyšuje šance, že chvíli vydrží. V dolní komoře pro něj zvedli ruku poslanci všech stran. Je nutné ocenit, že tu zákonodárci vyšli vstříc názoru specialistů na volební systémy, kteří upozorňují na důležitost stability volebních pravidel. Důvod je jednoduchý.

Každý volební systém má vedle mechanického účinku také své psychologické efekty. Čím déle je užíván, tím lépe si s ním dokážou poradit voliči i politické strany. Voliči se na základě zkušeností mohou naučit taktickému hlasování, při němž padá méně hlasů pod stůl. Strany se pro změnu učí taktice sestavení kandidátek. Ve stabilním systému se navíc lépe vyznají novináři, již jsou schopni předávat informaci veřejnosti.

Ve světě permanentní společenské a politické nestability se tak nový, a dost narychlo přijatý, volební systém může paradoxně stát vítaným stabilizujícím prvkem.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.