Společnost Airbus stvořila a dlouhých 15 let udržovala v chodu dokonalý korupční systém. Ročně do něj největší světový výrobce letadel pumpoval 250 milionů až 300 milionů eur, jeho agenti cestovali po celém světě a přesvědčovali vysoce postavené úředníky a představitele aerolinek, aby nakoupili právě jejich výrobky.

V Ghaně podle vyšetřovatelů podpláceli – klasicky a postaru – vládní úředníky kvůli zakázce na vojenská transportní letadla, šéfům malajsijských nízkonákladových aerolinek AirAsia přihráli 50 milionů dolarů prostřednictvím sponzoringu jejich stáje F1 a manželka jednoho z předáků SriLankan Airlines od nich dostala dva miliony dolarů za uvedení do té správné společnosti. Vyšetřování se týkalo celkem dvou desítek zemí, mezi kterými nechyběly Čína, Rusko, Saúdská Arábie, Rakousko, Turecko, Brazílie...

Firma se sotva může provinit hůř, jenže našly se dvě polehčující okolnosti: Airbus platí vysoké daně a zaměstnává spoustu (zhruba 130 tisíc) lidí. Výsledkem byla dohoda, kterou Airbus uzavřel letos v lednu s francouzskými, britskými a americkými vyšetřovateli. Šlo o klasické něco za něco. Airbus souhlasil s rekordní pokutou ve výši 3,6 miliardy eur (skoro 91 miliard korun) a výměnou za to se vyhnul stíhání, které by ho mohlo odstřihnout od veřejných zakázek v Evropské unii a ve Spojených státech. Jedná se nepochybně o pragmatismus nejhrubšího zrna, jenže na druhé straně na přístupu – napařit provinilé firmě pokutu, „až zčerná“, ale nechat ji dál žít, vydělávat a platit – něco je. 

V anglosaském světě a některých dalších státech (Nizozemsko, Francie) se firmy soudí a trestají mnoho desítek let. V Česku zákon o trestní odpovědnosti právnických osob platí teprve od ledna 2012 a nyní se zdá, že éra pragmatismu dorazila i k nám.

Zaplať a žij

Důvody pro toto tvrzení existují hned dva. Zaprvé rozsáhlá novela trestního práva, která platí od 1. října, a zadruhé v listopadu zveřejněná metodika Nejvyššího státního zastupitelství popisující okolnosti, za jakých se firmy mohou vyvinit z trestněprávní odpovědnosti. Na firmy, které by se – pokud by byly lidmi – daly popsat slovy jako „notoričtí“ či „řemeslní“ zločinci (typicky „bílí koně“ zapojení do karuselů kvůli daňovým podvodům), to zjevně žádný dopad mít nebude. Ovšem společnosti, které jen „ujely“, mají nyní šanci na pragmatičtější přístup státních zástupců, rychlé vykonání trestu, mnohem rychlejší vyčištění trestního rejstříku, a tudíž vyhlídku na nový začátek.

„Trest by měl pozitivně motivovat k tomu, aby se firmy polepšily, aby ztratily zájem korumpovat, manipulovat, páchat hospodářskou trestnou činnost. Zakázat jim činnost a zničit podnikání není řešení,“ říká Ladislav Smejkal, partner mezinárodní advokátní kanceláře Dentons.

Nejdřív ke zmíněné novele. Umožňuje například, aby firmě, poté co si „odsedí“ polovinu trestu – zákazu činnosti, zákazu účasti ve veřejných zakázkách, zákazu přijímání dotací – soud zbytek prominul. Podmínkou je dodatečné zavedení funkčního compliance programu, což de facto znamená přijetí etického kodexu, školení zaměstnanců a přijetí interních směrnic, které by měly bránit dalšímu kriminálnímu jednání ze strany firmy i jejích zaměstnanců. Další a ještě důležitější vymožeností novely je zrušení pětileté (v případě nejtěžších provinění mohlo jít až o 30 let) lhůty mezi skončením trestu a výmazem trestního rejstříku.

„I když společnost dostala ten nejbanálnější trest – uveřejnění rozsudku v lokálních novinách, měla příštích pět let zápis v trestním rejstříku. Jenže čistý trestní rejstřík dokládáte úplně všude, a pokud se firma zaměřovala na veřejné zakázky, rovnalo se to vlastně zákazu podnikání,“ vysvětluje Smejkal.

Václav Drchal

Od 1. října se navíc rozšířily možnosti uzavření dohody mezi obžalovaným a státním zástupcem. V minulosti to bylo možné jen u trestných činů, za které hrozilo maximálně deset let; nyní klidně může dohodu uzavřít i vrah. Týká se to samozřejmě i firem a obhájci si od toho slibují, že dohod přibude. A prostor tu nepochybně je, protože od roku 2012 (až do roku 2011 nebylo možné firmy trestat) uzavřelo dohodu z celkem 2062 stíhaných právnických osob pouhých 28. Možná se proto někdy i Česko dočká podobné mamutí dohody, jakou uzavřel v lednu Airbus.

Nové paragrafy každopádně podle Smejkala směřují k tomu, že soudy budou ukládat velmi bolestivé peněžité tresty, ale provinilé firmy „nechají žít“. Dodejme, že peněžitý trest může dosáhnout výše až 1,5 miliardy korun, ovšem v praxi jde zatím maximálně o pár milionů.

Hlavně mít compliance

Listopadová metodika Nejvyššího státního zastupitelství – mimochodem jde o její třetí reinkarnaci a na jejím „ladění“ se podílel bývalý šéf compliance ČEZ Juraj Szabó – tak snadno interpretovat nelze. Ovšem i ona vychází firmám, které uklouznou, vstříc. Třeba nenápadným souvětím na dvanácté straně, které zní: „V praxi nelze očekávat, že sebedokonalejší úsilí právnické osoby k minimalizaci vzniku trestné činnosti zaručí stoprocentní výsledek.“ Podle Smejkala jde o „klíčovou zprávu“, protože státní zastupitelství vůbec poprvé připustilo, „že když někdo ve firmě spáchá trestný čin, tak to automaticky nemusí znamenat selhání compliance“. Jinak řečeno, pokud řadoví státní zástupci vezmou toto doporučení za své, budou mít firmy daleko větší šanci uspět s obhajobou, že šlo o exces jednotlivce, a vyhnout se tak stíhání.

Václav Drchal

Větší šanci vyvinit se (to je oficiální termín) z trestního stíhání dává firmám i konstatování, že „rozsah dokazování není bezbřehý“. Autoři metodiky tím měli na mysli, že nelze po podezřelé firmě obsedantním způsobem požadovat, aby znovu a stále dokola dokazovala, že měla zavedené skutečně funkční compliance. „Ještě nikdy se mi nestalo, aby státní zástupce řekl: Ano, tato firma má dobré compliance, protože zavedla tyto procesy a směrnice, získala tyto certifikáty a školí zaměstnance. Státní zástupce ve skutečnosti vždy rozhodl, že je to málo,“ říká Smejkal. Jestli se to teď změní, ukáže až praxe.

Vlajkové lodě

Vraťme se zpět na začátek – k Airbusu. Podle Smejkala si čeští soudci a státní zástupci „kolikrát neuvědomují, že rozhodují o firmě, která dvacet třicet let platí daně, má na sebe navázány stovky dodavatelů a pracují v ní desítky nebo stovky zaměstnanců“. 

Pragmatismus, který se v této oblasti prosadil na Západě, je podle něj „snad až příliš velký“, ale funguje to tak už desítky let: „Vezměte si Airbus. I když asi korumpoval v řadě států, nezničili ho a dali mu druhou šanci s tím, že ho to bude stát obrovské peníze, které zaplatí daňovým poplatníkům. Může to působit jako alibismus, ale kdo si nechá – když to trochu zjednoduším – zničit vlajkovou loď průmyslu?“

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.