Co Centrum virtuálního vývoje umožňuje, si Škoda Storyboard vyzkoušel na vlastní kůži. Pro běžného návštěvníka je možná paradoxně nejméně záživné největší pracoviště centra, velký sál, který lze v případě potřeby rozdělit (a akusticky oddělit) na dva menší. Tady jsou dvě obří obrazovky s 8K rozlišením a speciální osvětlení, které umožní simulovat jakékoli světelné podmínky, včetně slunečného dne. Minimalistický a strohý prostor je ale takto pojat zcela záměrně, aby na obrazovce nebo na točně co nejvíce vynikl vyvíjený automobil.

Vývojáři tady mohou hodnotit plochy karoserie vozů a porovnávat prototypy s tím, co vidí na virtuálních modelech. V tomto prostoru se reálně rozhoduje o podobě budoucího vozu. Hlavní předností digitalizace je, že během sekundy se zde dá přepínat mezi výbavovými stupni i různými auty ve shodné poloze a okamžitě vidět rozdíly třeba mezi současnou verzí vozu a jejím „následníkem“. Cílem je už během vývoje zpřesnit očekávání a zlepšit výsledek lepším přenosem tvarů z virtuálních modelů do reálných. Studio tak urychlí vývoj připravovaných modelů.

Sáhnout si na neexistující interiér

Další pracoviště je určené především pro práci s interiérem a opět tu jde kombinovat fyzické prototypy aut s virtuální a rozšířenou realitou. „Tady probíhají veškeré kreativní diskuse ve všech fázích projektu a se všemi zúčastněnými odděleními,“ říká Jan Bečvařík, který je v technickém vývoji zodpovědný za realizaci investičních záměrů. Zcela ve virtuální realitě, nebo také v hrubé maketě interiéru a usazeni v sedadle s virtuálními brýlemi na hlavě, se tu můžeme rozhlížet po interiéru budoucího vozu a zkoumat ho ze všech myslitelných úhlů. Kombinace s hrubým modelem umožňuje například zkoumat ergonomii a doslova si osahat budoucí interiér, který nemusí existovat jako fyzický model.

Pro hodnocení konkrétních detailů ergonomie ovládání vozu pak Centrum virtuálního vývoje disponuje speciálním projektovým hubem určeným k testování uživatelské zkušenosti. Nechybí tu ani speciální simulátor, který na třech obrazovkách před řidičem promítá trasu s běžným provozem. Řidič v simulátoru, který odpovídá vyvíjenému vozu nebo řešení (tady se může pracovat třeba na uživatelském prostředí infotainmentu), pak dostává úkoly, jež za jízdy plní. Může jít o žádost o změnu nastavení teploty v interiéru, vyhledání nějaké položky v menu a podobně. Vývojáři přitom sledují, kolik pozornosti musí řidič úkolu věnovat a jak to ovlivňuje jeho schopnost řízení. Cílem je samozřejmě dosáhnout minimálního rozptýlení řidiče.

Testováno na škodovácích

Jako testovací subjekty tu Škoda Auto používá zejména své zaměstnance „ze všech koutů“ automobilky. Ti tak představují vzorek běžných uživatelů auta a pomáhají vůz ladit tak, aby se co nejlépe ovládal všem. I když samotné usazení v simulátoru, kde pohyb očí řidiče sledují opět speciální brýle (a vše, včetně trajektorie jízdy, se zaznamenává do grafů a porovnává s ideálem), vypadá zábavně, je to nesmírně zodpovědná a časově náročná práce. Jen ladění uživatelského prostředí infotainmentu vozu zabralo týdny příprav a testů.

foto Škoda Auto

Velkým zážitkem je také čtvrté pracoviště, kde mohou vývojáři zkoušet v podstatě jakoukoli konfiguraci interiéru. Je tu speciální modulární rám, který umožňuje umístit sedadla, palubní desku, pedály, volant a další prvky interiéru auta v podstatě do libovolné pozice. Pak opět ve spojení s brýlemi pro virtuální realitu může kdokoli zkoumat celé uspořádání tak, jak ho třeba navrhnou designéři – s tím, že se při tom může usadit do reálných sedadel na pozici, kde by skutečně měla být. Pocit při procházení kolem virtuálního modelu vozu, u kterého ještě za kliku dveří fyzicky vzít nemůžete, ale do kterého se posadíte do opravdových sedadel, je skutečně výjimečný. Tady se dá například testovat, jak snadno se budou nakládat do auta zavazadla, zkoumat, kam uživatel dobře dosáhne a kam ne. Po chvilce je to skoro samozřejmé a v brýlích si musíme dávat pozor, abychom skutečně rozlišili, co vlastně můžeme nahmatat a co je zatím k dispozici jen virtuálně.

A od toho celé Centrum virtuálního vývoje je. Boří hranice mezi virtuálním a skutečným světem, urychluje vývoj a šetří peníze na prototypech, propojuje je a umožňuje zažít vůz daleko dřív, než bylo doposud možné. To dovoluje včas řešit případné úpravy, kterých jsou během vývoje auta tisíce.