Co si pamatuji, tak jen málokterá z českých vlád necítila povinnost po sobě zanechat nějaký „Opus Magnum“, tedy olbřímí shrnutí svých představ, kudy by se měla česká ekonomika ubírat. Na některých se podílely i týmy vysoce kvalifikovaných externích odborníků, takže úroveň byla většinou slušná, s množstvím anotací a poznámek pod čarou dokazujících, že „strategie“ se opírá o data, která analyzuje s přihlédnutím k mezinárodnímu kontextu, a vůbec že snese přísná měřítka.

A všechna tato díla bez jediné výjimky vzývala přidanou hodnotu a zaklínala se tím, že tentokrát se už musíme posunout od využívání levné pracovní síly k něčemu fajnovějšímu, co se opírá o „inovace vyššího řádu“, vyprodukované v těsném spojení naší pokročilé vědy s praxí. Vize pro rozvoj české ekonomiky pod ambiciózním názvem Česko do top 10, kterou čerstvě představila vláda Petra Fialy, na tom není jinak. 

Nechci to parodovat, ale kdybyste si prošli archivy, tak zjistíte, že přes rozdíly v používané terminologii zůstaly hlavní závěry tohoto typu dokumentů za celá desetiletí v podstatě stejné: pořád nejsme spokojeni se svou pozicí v „mezinárodní dělbě práce“ (tehdy) a v „mezinárodním dodavatelském řetězci“ (dnes), a pořád je tady ta nedosažená meta „vysoké přidané hodnoty“ obsažené ve finálních výrobcích či službách pod vlastní značkou.

V polovině 80.let minulého století analýzy ekonomického zaostávání pozdního stádia „reálného socialismus“ popisoval a nejvyšším pohlavárům doručoval Prognostický ústav Akademie věd ČSSR – bylo to vyhledávané a utajované čtení. Dnes je to úvod do každé hospodářské strategie českých vlád, případně preambule k navrhovaným opatřením každého ze čtyř dosavadních NERVů. 

V Česku se přitom změnilo po listopadu 1989 skoro všechno: místo plánovačů určuje co, kým a za kolik se bude vyrábět a prodávat převážně trh, koruna je plně konvertibilní, kapitál proudí oběma směry v podstatě bez omezení. Rozdíly jsou systémové a zcela fundamentální, ale přes ohromný vzestup Česko nedokázalo to, co sliboval blahé paměti Valtr Komárek: dohnat v dohledné době Rakousko. 

Z hlediska ekonomické a životní úrovně byly české země v rámci Československa od svého vzniku až do začátku 50. let s Rakouskem zcela srovnatelné a po druhé světové válce pár let dokonce i bohatší. V Evropě najdete státy, kterým se „trhák“ povedl fenomenálně: celé Pobaltí je neskonale bohatší než Ruská federace, jádro bývalého sovětského impéria. Kdysi chudičké Irsko předehnalo Velkou Británii již před více než dvaceti lety (2001). Letos podle odhadů MMF dosáhne český HDP na obyvatele v paritě kupní síly, zohledňující rozdíly v domácí cenové hladině, 50 475 amerických dolarů, ovšem Rakousko má náskok o téměř 20 tisíc dolarů (69 416). 

Když to přepočteme na nominální dolary, kde český HDP na obyvatele s 29 801 USD daleko zaostává za rakouským s 59 225 USD na hlavu, dělá ta propast to pětatřicet let po Komárkově nadějeplném vzývání české prosperity skoro třicet tisíc dolarů. 

Miroslav Zámečník

Nedosti na tom, česká ekonomika v posledních letech se při každém pokusu o zrychlení hned zadýchá. Na úrovni vlády a odborných grémií sice dokážeme poznat, v čem tenhle sklerotický stav spočívá, a co by mělo českou ekonomiku povzbudit k lepšímu, ale za poznáním už nenásleduje akce.

Potíž všech strategií, a že jich bylo, spočívala vždy v tom, že zůstaly na papíře, navíc trpěly obrovským množství jednotlivých cílů, které se nikdy nedařilo provázat, dát jim rozpočty a kontrolovat jejich plnění. Není pravda, že nejsou peníze. Česko má ve skutečnosti dost peněz, s nimiž ovšem hospodaří takovým způsobem, že nás dosažené výsledky téměř vždy zklamou.

Dva příklady. 

V investicích v poměru k HDP, velmi vysoké prioritě této i všech předchozích strategií, jsme vždycky patřili k vysokému evropskému nadprůměru. Investice se v případě, že mají pozitivní návratnost, promítají na ekonomickém růstu. U nás sice investujeme, ale přesto rosteme jen velmi pomalu. Jinak řečeno, návratnost je nízká. 

Rok co rok po celá desetiletí jsme vynakládali jako země na investice o hezkých pár procent HDP víc než Polsko. Jenže dálniční síť mají hotovou oni a ne my, protože v jejich strategii to byla priorita, kterou důsledně realizovali. A rozdíl v tempu ekonomického růstu mezi oběma zeměmi je navzdory mnohem vyšším českým investicím v náš neprospěch, a to již dlouhodobě.

Náš rozpočet na vědu a výzkum je v přepočtu na dolary zhruba stejný jako dánský nebo finský, akorát že Dánsko i Finsko jsou z hlediska patentů podle statistik Světové organizace duševního vlastnictví zhruba na úrovni desetinásobku.  

Miroslav Zámečník

Má to jediné vysvětlení: na strategické prioritě „vysokých přidaných hodnot“, „vědy, výzkumu a inovací“ a „vzdělanostní společnosti“ se shodne celé politické spektrum, ba i průměrně zorientovaný občan. Ale jak dojde na lámání chleba, kdy se mají podle priorit začít rozdělovat peníze, tedy nikoli všem stejně, ale pouze těm, kteří už něco předvedli včetně hmatatelných a na tvrdých datech doložitelných výsledků, tak se dá rychle přednost smrádku, ale teploučku. Přesně tak, jak to tady máme rádi. A to zdaleka není jen o ustrašené, nedůsledné či populistické politice, ale o tom, že český volič chce dvě navzájem se vylučující věci: vysoký standard bez tlaku na efektivnost.

Tak to je a dokud to tak bude, na nějaké dohánění Rakouska, natož vkliňování se do Top 10, jak si teď vytýčila vláda, zapomeňte. A smiřte se s faktem, že nás za pár let Polsko předežene. Už je setsakra blízko, při zohlednění rozdílu v cenách se tak podle MMF stane do tří, čtyř let. Sotva jsme si Balt oblíbili, už pro nás bude drahej.