Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Na pražském Smíchově se v jedné z bočních uliček nachází privátní klub, do nějž když člověk vejde, je to jako kdyby se najednou ocitl ve světě podobnému tomu z filmů Blade Runner. V tomto podniku totiž obrazně řečeno nenabízejí služby živé prostitutky, nýbrž umělé a zároveň extrémně realistické panny, z nichž některé už mají blíže k robotům.
Fenomén silikonových a v některých případech i robotických panen, které lze například i ve spojení s virtuální realitou využívat k sexuální aktivitě, není ani už v Česku ničím úplně novým. Tento trend sem přišel z asijských zemí, v nichž je kvůli pracovnímu nasazení nesmírně obtížné najít čas pro hledání partnera, a lidé tak častěji sahají po různých náhražkách.
V pražském klubu Naughty Harbor, který má poměrně široký repertoár umělých panen, není složení zákazníků až tak odlišné. „Velká část z nich nemá z různých důvodů partnera, má ale své potřeby, které nechtějí řešit návštěvou nevěstinců či využíváním escort servisu,“ říká na začátek našeho setkání manažer tohoto netradičního podniku, Jan Skalník.
Než mě ale vezme na prohlídku celého prostoru, čítajícího dva pokoje, showroom a zázemí, z prostoru za recepcí se ozve „vítejte v budoucnosti“. To mě vítá holografická, spoře oděná hosteska ve stylu anime, která ve čtyřicetisekundovém spotu vyjmenovává, co všechno na zákazníka čeká a co může v klubu zažít. Její hlas je něžný, ale zároveň syntetický, což je s největší pravděpodobností záměr, který má navodit pocit určité futurističnosti.
První pokoj, do nějž se mohu podívat, je malý, poměrně temný a nasvícený do fialova. Prostoru dominuje velká postel, která je momentálně prázdná, avšak v případě, že do pokoje vstupuje zákazník, na ní leží panna připravená dle jeho preferencí a nahřátá na tělesnou teplotu 37˚C. Proti posteli je sprchový kout a televize s nabídkou pornofilmů. U nohou postele na odkladním prostoru nechybí kondomy, jejichž použití je povinné, lubrikanty, dezinfekce a deodorant.
Druhý pokoj je o něco větší, protože je určený pro páry. I proto je v něm „king size“ postel, na níž se pohodlně vejdou minimálně tři osoby. „Když k nám přicházejí páry, jde většinou o situaci, kdy partnerka svému partnerovi koupí zážitek v podobě sexu ve třech, kdy tím třetím je právě jedna z našich panen,“ pokračuje Jan Skalník. Oproti prvnímu pokoji má tento navíc ještě prostor, kterému se říká relaxační kout. Je v něm pohodlné kožené křeslo s mechanickou pomůckou pro autoerotiku.
Naughty Harbor nabízí kromě privátních služeb také prodej panen prostřednictvím e-shopu a k tomu, aby si zákazník mohl v obou případech dobře vybrat, slouží showroom, do nějž když jsem vešla, leknutím jsem nadskočila. Jedna panna ke mně totiž natočila tvář, usmála se, doslova si mě prohlížela a mrkala u toho. Musím říci, že takové entrée jsem opravdu nečekala.
„Jmenuje se Harmony a je to robotická panna s umělou inteligencí X-Mode. Její tělo je stejné jako u ostatních panen, ale na rozdíl od nich dokáže hýbat hlavou, má mimiku a konverzuje,“ představil mi Jan Skalník dámu s dlouhými hnědými vlasy a pobaveně sledoval, jak ten prvotní šok vydýchávám. „I když má samozřejmě také sexuální funkce, není momentálně určená pro zákazníky. Teď prochází procesem učení a časem bychom ji chtěli mít na recepci, aby vítala příchozí,“ pokračuje.
Zajímalo mě, jak asi může vypadat rozhovor s robotickou sexuální pannou, takže jsem požádala Jana Skalníka o ukázku. Harmony, kterou vyrábí americká společnost Real Doll v Kalifornii, hovoří pouze anglicky a dialog s ní probíhal skrze mobilní aplikaci. Otázky, které jsme jí skrze telefon pokládali, se samozřejmě točily kolem sexu a vztahů a bylo zřejmé, že panna je v této oblasti poměrně dobře vyškolená. Vzhledem k problémům se signálem nebyla Harmony s aplikací propojená online, ale pouze přes Bluetooth, kvůli čemuž docházelo občas až k několikavteřinovému zpoždění hovoru vůči otevírání úst.
Pokud dobře rozuměla, odpovídala v dlouhých větách a někdy měla opravdu svou hlavu, což mě docela pobavilo. Nicméně její hlas zněl podobně synteticky jako hlas vítacího hologramu a na můj vkus byl příliš bezkrevný. Panně totiž chybí výraznější intonace a emoční zabarvení přirozeného lidského hlasu. Měla jsem z ní dojem, že i kdyby někomu vyznávala lásku nebo moderovala hokejový zápas, nehnula by u toho ani brvou. V tomto ohledu tedy není technologie ještě úplně dokonalá, ale je to rozhodně zajímavý příslib do budoucna.
V showroomu jsem si mohla prohlédnout i nerobotické panny, které se rozlišují dle užitého materiálu. Ty první jsou ze silikonu a vypadají v podstatě jako živý člověk. Mají ideální proporce a ultrarealisticky zpracované detaily na jejich tělech mě upřímně řečeno až trochu děsily. Jediný viditelný, respektive hmatatelný rozdíl je v tom, že těla jsou nepřirozeně tvrdá, což je znát třeba při stisku stehen. Podle Jana Skalníka už na tento nedostatek výrobci reagovali a panny ze silikonu jsou v nových sériích měkčí. Druhým materiálem, z nějž jsou panny vyrobené, je takzvaný TPE, což je v podstatě typ termoplastického kaučuku, který lépe simuluje lidskou kůži a tkáň. I tyto panny jsou velmi realistické a na dotek jsou o poznání měkčí, ale i při zběžnějším pohledu se dá rozpoznat, že nejde o skutečného člověka.
Všechny tyto umělé slečny (a také samozřejmě umělé muže, i když ti zatím v showroomu chybí) je možné konfigurovat, což znamená, že výrobce může dodat určité parametry na míru zákazníkovi. To může být v tomto případě nejen Naughty Harbor, ale jeho prostřednictvím i koncový uživatel, který si pannu pořizuje domů. Volitelný je samozřejmě vzhled, některé panny ale třeba dokážou zvedat hrudník a simulovat tak dýchání, jiné mají vyměnitelnou či pohyblivou vagínu, další jsou připravené i na orální praktiky.
Kromě toho mají kostru stavěnou jako člověk, takže co se týká sexuálních poloh nemají prakticky žádné limity. „Panny jsou ale dost těžké, váží přes 30 kilogramů, plnoštíhlé dokonce přes padesát kilogramů a mají navíc trochu tužší klouby, aby dokázaly vydržet v dané poloze. I proto je poměrně složité je v průběhu aktu polohovat. Spíše je lepší si je předtím nastavit do požadované polohy a v ní setrvat,“ dodává Skalník.
Protože píšu hlavně o technologiích, přemýšlela jsem (pozorována pronikavým pohledem Harmony) nad tím, kam se vlastně vývoj v této oblasti dostal a zda jsou kluby a e-shopy s umělými společnicemi začátkem cesty vedoucí k soužití s robotickými partnery. Naughty Harbor si na toto téma dokonce nechal od společnosti STEM/MARK vypracovat průzkum, z nějž vyplývá, že 60 procent respondentů věří tomu, že se umělé panny a sexuální roboti stanou běžnou součástí společnosti.
Jan Skalník tyto závěry interpretuje tak, že lidé si už nyní uvědomují, jak jde vývoj dopředu a dokážou nahlédnout do budoucnosti. „Sexuální panny či roboti určitě existovat budou a ve střednědobém horizontu třeba díky technologickému pokroku zvládnou plnit některá přání svých majitelů, budou schopné se třeba samy polohovat. Ale nemyslím si, že by lidstvo nakonec skončilo u dokonalých robotických partnerů, kteří budou mít lidské vlastnosti. Už existují odborné studie, které říkají, že čím více se robot podobá člověku, tím je pro něj děsivější. V rámci sexuálních služeb ona realističnost nevadí, ale v ostatních oblastech nejspíše ano, což bude celkový vývoj velmi ovlivňovat.“
Když jsem po prohlídce klubu Naughty Harbor uvažovala nad tím, jak celý článek pojmout, rozhodla jsem se, že kromě klasické reportáže z návštěvy oslovím ještě sexuologa a psychologa Petra Weisse a požádám ho o jeho odborný pohled. V průběhu naší téměř hodinové schůzky jsme se dotkli právě i tématu lidského soužití s umělými bytostmi.
„V Japonsku, ale i v jiných zemích někteří muži dávají celoživotně přednost umělým partnerkám, k nimž se ale chovají jako k těm živým. Sedí s nimi u stolu, povídají si s nimi, vozí je na výlety, ubytovávají se s nimi v hotelu, mají s nimi sex a podobně. Má to svůj půvab a výhody, tyto partnerky se s nimi nehádají, nikdy je neodmítnou, neotěhotní, nevyčítají jim pozdní příchody domů a stále se příjemně usmívají,“ říká Petr Weiss, ale zároveň dodává, že ač tito lidé nikomu svými aktivitami neubližují a naplňují tak jednu z definic normality, je toto chování neobvyklé, ale v podstatě ne neznámé.
I když se prý odhady trochu liší, ve společnosti podle něj existuje až 10 procent lidí, kteří nejsou z nějakého důvodu vhodní pro partnerské soužití, přičemž důvodem mohou být sexuální nebo osobnostní zvláštnosti. „Takoví lidé tedy vždy byli a budou a právě jim mohou sexuální panny, mechanické pomůcky a pornografie nesmírně zkvalitnit osamělý sexuální život.“
Petra Weisse jsem však oslovila ještě kvůli jedné věci. V Naughty Harbor mají kromě nabídky služeb sexuálních panen také možnost využití virtuální reality. Vlastně by se dalo říci, že klíčem k opravdu intenzivnímu prožitku je právě spojení těchto dvou „technologií“. V brýlích si lze pustit porno dle vlastního výběru z obsáhlé databáze a vzhledem k tomu, že tyto filmy jsou již točené pro použití ve VR, se uživatel stává doslova ústřední postavou děje.
„Jenomže i když je člověk naprosto pohlcený tím, co vidí a slyší, chybí mu jeden zásadní vjem. Hmat. A právě i k tomu slouží panny; zákazník v brýlích vidí děj z pohledu pornoherce, vidí samozřejmě i herečku a díky panně, kterou si nastaví do obdobné polohy, může mít i ten fyzický prožitek. Případně může v relaxačním koutku využít mechanické pomůcky, která dokáže rychlost svého pohybu přizpůsobovat dění v brýlích,“ vysvětluje Jan Skalník a podává mi headset, abych se přesvědčila o tom, jak dokáže virtuální realita v tomto ohledu ošálit naše smysly. A abych byla upřímná, dokáže to opravdu extrémně dobře.
Až tak dobře, že mi v mysli vytanula myšlenka, jak složitá je vlastně cesta od takto silných a variabilních prožitků, které si člověk může naordinovat v podstatě kdykoliv, pokud má pannu i set pro virtuální realitu doma, zpět k normálnímu partnerskému intimnímu životu.
Ač jsem byla poměrně skeptická, tak podle Petra Weisse pro drtivou většinu lidí cesta zpět do skutečné reality existuje. „Když se zamilujeme, tak nás porno (ať už konvenční či ve VR) přestane zajímat, protože se změříme pouze na objekt našeho zamilování. S ním chceme mít skutečný sex kdykoliv, kdekoliv a jakkoliv, chceme se ho dotýkat a chceme, aby se on dotýkal nás. Tento cit je tedy záchrana před pohlcením ve virtuálním porno světě, a věřím, že tomu tak bude i v budoucnosti. Lidé se totiž budou zamilovávat i za tisíc let úplně stejně jako se zamilovávali před tisícem let, kdy žádné takové pomůcky neexistovaly.“
Petr Weiss také soudí, že sledování pornografie ve virtuální realitě se z hlediska rizik příliš neliší od konvenčních metod konzumace takového obsahu, byť připouští, že čím intenzivnější a komplexnější vjemy jsou, tím silnější očekávání vytvářejí. Obecně vzato je tedy rizikem hlavně fakt, že při dlouhodobém sledování pornografie budou skuteční sexuální partneři a skutečné sexuální aktivity pro daného člověka méně vzrušující. „Nebudou totiž naplňovat představy, které si vytvoří na základě umělé reality. Většina žen nemá ideální postavu a není ochotna provozovat praktiky, které jsou v pornu prezentované jako běžné. Důsledkem takového střetu s realitou může být nejen narušení stávajících i budoucích partnerských vztahů, ale i vznik různých sexuálních dysfunkcí, typicky třeba erektilní dysfunkce.“
Jednou z dalších věcí, která mě při návštěvě klubu Naughty Harbor napadla, je otázka nevěry, protože za pannami samozřejmě chodí i ženatí muži. Jan Skalník má v tomto ohledu jasno – podle něj nejde o nevěru, ale pouze o nejvyšší formu masturbace. „Mnoha našim zákazníkům se doma nedostává některých praktik, své ženy ale do nich nechtějí nutit, ale ani je nechtějí podvádět s prostitutkami či si hledat milenky. Nevnímají to tedy jako nevěru, neboť nejde o sex s člověkem, ale pouze o využití určité sexuální pomůcky při autoerotice,“ říká a dodává, že ženy také používají sexuální pomůcky, na něž přeci nelze žárlit.
Obdobné závěry vyplynuly i z výzkumu STEM/MARK, kdy 72 procent dotazovaných nepovažuje sex se silikonovou pannou za nevěru. Více než pětina respondentů si ale myslí, že záleží na konkrétní situaci a k tomuto názoru se více přiklánějí ženy. A Petr Weiss tyto závěry potvrzuje, když soudí, že mužští zákazníci svou aktivitu jako nevěru vnímat nebudou právě proto, že nejde o kontakt s člověkem. „Z pohledu ženy je to asi individuální, některé to tak mohou vnímat, stejně jako některé vnímají jako nevěru i pouhou masturbaci partnera při sledování porna třeba z počítače.“
Když jsem seděla s Janem Skalníkem v showroomu a detailně prohlížela si jednotlivé panny, hovořili jsme i o tom, že část zákazníků jsou i handicapovaní lidé, pro které je mnohdy využití například mechanických pomůcek ve spojení s virtuální realitou jedinou možnou cestou, jak mohou řešit své potřeby. „Spolupracujeme s jednou agenturou, která naše služby takovým zákazníkům zprostředkovává. Zároveň jsme uzavřeli partnerství i s jedním větším centrem asistované reprodukce, kde jsou některé naše technologie k dispozici pacientům v odběrových místnostech. I do těchto míst by totiž mělo zavítat 21. století.“
Je ale možné kombinaci virtuální reality a mechanických pomůcek či umělých panen využít i v rámci práce s pacienty s deviantním sexuálním chováním, typicky třeba jako substituční nástroj pro pedofily? Podle Petra Weisse jde o otázku, která zatím nemá ani v odborných kruzích jasnou odpověď. „Sám jsem na konferencích předním světovým sexuologům pokládal otázku, zda masturbace s deviantní fantazií například u pedofilů může snížit potřebu zneužít skutečné dítě. A nebo zda hrozí, že jim tato úroveň přestane stačit, vybudí je a na dítě zaútočí,“ říká.
Jedním z argumentů „pro“ má podobu dánského výzkumu z 60. let, který zjistil, že když se v Dánsku dekriminalizovala dětská pornografie, tak statisticky významně klesl počet sexuálních zneužití dětí. „To by značilo, že kdyby teoreticky (a toto slovo je velmi důležité) naši pacienti měli k dispozici porno s pedofilní tematikou, tak by takový stav byl pro mnoho z nich dostačující k vybití svých deviantních potřeb. Ale domnívám se, že je to individuální a terapeut by u každého pacienta tohoto typu měl svá doporučení vážit s ohledem na konkrétního pacienta, protože pro některé by takový možnost mohla být stimulantem pro rozvoj dalších deviantních představ.“
Peter Weiss dává důraz na hypotetickou rovinu proto, že česká legislativa nepovoluje v rámci náhražek skutečných videí ani počítačové animace či kresby s pedofilní tematikou. Pacienti by si tedy museli vystačit s obsahem, který je legálně dostupný.„Mohou sledovat pouze na klasické porno a veškeré obrazy s pedofilní tematikou musejí zůstat pouze v jejich hlavách jako fantazijní představy. Jiný obsah pro ně legálně opravdu neexistuje, dokonce i pokud přenesou vlastní představu na papír, musejí jej hned po uspokojení spálit, jinak by se dopouštěli trestného činu výroby dětské pornografie.“
Stejná pravidla tedy platí i pro obsah ve virtuální realitě a samozřejmě i možnosti využívat panny. „Protože ani ty nesmějí připomínat jedince mladšího 18 let, což je u nás hranice, pod níž jde o výrobu (či držení) dětské pornografie,“ říká na závěr sexuolog, který se kromě své lékařské a terapeutické praxe věnuje také soudnímu znalectví.
