Že je ministerstvo pro místní rozvoj úřad, který nevedou zrovna nejostřejší tužky v penále, platí snad s jednou výjimkou už od dob Jiřího Čunka. Teď toto pravidlo stvrdila Klára Dostálová, když přinesla na vládu návrh, aby se státní podpora z programu Živel pro lidi postižené tornádem snížila o dary, které dostanou, a také o peníze, které vyplatí pojišťovny. A když z nápadu couvala, byl to extra tanec v porcelánu.

Dostálová nejprve vyčetla opozici, že její návrh nepochopila. Když se později ukázalo, že míček byl spíše na její straně, vinu svedla na své podřízené. I když to byla právě ona, kdo návrh na vládu přinesl. Ale zlobit se na ty bezejmenné úředníky prý nemáme, mysleli to prý, chudáci, dobře, zastala se jich ještě. Hodná Klára.

Lekce z odpovědnosti měla ale pokračovat dál. Dostálová byla pod veřejným tlakem nucena svůj návrh upravit. K příspěvkům od dárců už stát při rozdělování pomoci přihlížet nebude, pojistky ale zůstaly ve hře. Konkrétně 70 procent. Takže kdo byl odpovědný a platil si pojistné, dostane o to méně z programu Živel. Můžeme se bavit o větší či menší částce, ale takhle nastavené je to špatně.

Vláda tu vychází z rovnostářských pravidel, že na konci nesmí mít nikdo o moc víc než ten druhý. Jenže toto je trest za odpovědnost. Ne že by na druhé straně bylo v pořádku, že nepojištěné nechá stát na holičkách. Pomoci jim musí. Ale ti pojištění také musejí vědět, proč se celé roky v době před tornádem chovali odpovědně. A že je dobré dělat to i dál v jiných případech.

Když už na konci budou mít všichni stejně opraveno, stát by měl těm pojištěným poskytnout výhody do budoucna. Třeba bonusem v podobě daňových úlev. Nebo školek zdarma. Najít by se toho dala hromada. To je přesně ten rozdíl mezi chytrou motivací a hloupým rovnostářstvím.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.