Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Politolog a komentátor Hrotu Ladislav Mrklas píše o tragédii, která se ve čtvrtek udála v Praze. Je čas klást si mnoho otázek, ale také věřit. Věřit v naději.
Čtvrtek 21. prosince roku 2023 – den, který bude už navždy v našich dějinách zapsán černým písmem. Jako den, kdy po zuby ozbrojený útočník, sám student, chladnokrevně a nemilosrdně ukončil život nevinných lidí, svých spolužáků a učitelů. Neprovinili se proti němu ničím, jen se ocitli v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. A zaplatili tím nejdražším, co měli.
Podobně jako se při útočníkově absurdní zabíjecí „generálce“ o pár dnů dříve netušeně a bez sebemenší viny ocitli na špatném místě táta s dvouměsíční dcerkou.
A přece se to opravdu stalo. V zemi objektivně patřící mezi dvacítku nejmírumilovnějších států světa. V zemi, kterou si většina z nás ještě ve čtvrtek v poledne spojovala s pocitem bezpečí.
Jako by se nám tu přímo před očima – díky rychlosti médií takřka doslova – hroutila jedna z mála jistot ve složitém světě, kde už nic neplatí.
Ptejme se…
Ruku v ruce s tím přicházejí spousty otázek.
Z dostupných informací si mnozí tvoří portrét vraha a snaží se pochopit jeho motivaci i finální spouštěč, který vedl jeho ruku. Byl to opravdu čin zcela zoufalého a vyšinutého jedince? Byl duševně nemocný a případně jakou chorobou? Strádal tolik citově a ve vztazích se svým okolím? Měl narcistní sklony a začal vraždit, aby se na něj nikdy nezapomnělo? Byl to fanatik se sebeobětujícími sklony? Anebo dokonce terorista, který svým činem chtěl dosáhnout nějakého konkrétního společenského cíle?
Stejně tak si mnozí pokládají otázky po funkčnosti té či oné části našeho bezpečnostního systému, volbě a secvičenosti konkrétních postupů, rozhodnutí velitelů a chování jejich podřízených. A třeba také po profesionalitě mnoha mediálních výstupů, odvysílaných obrazů a vyřčených slov.
A pochopitelně se vkrádají i dotazy typu: Kdo všechno nese vinu za to, že někdo spáchá takto zoufalý čin a způsobí tak nepředstavitelné utrpení? Ti „nahoře“ u nás, či v celém světě? Ti, kteří hýbou naším světem více než jiní, protože jsou úspěšnější, výřečnější nebo jen mají méně skrupulí než jiní?
Nebo i my sami, každý z nás, neseme kus viny za stav světa? Povrchností, chvatem, stresem, prchlivostí, hněvem, netečností, snahou hledat viníky mimo sebe samé.
Všechny tyto otázky a s nimi spousta jiných jsou legitimní. Klást si je máme a musíme. Chtít znát odpovědi také. Už z piety vůči obětem a pozůstalým. Už proto, aby jejich utrpení, ač nedobrovolné, nebylo úplně zbytečné.
Tak se na to ptejme a chtějme slyšet odpovědi. Ptejme se na to veřejně, ale i každý sám za sebe. Ptejme se taktně a s ohledem na to, že v dnešním světě jsme až neuvěřitelně blízko k lidem, pro něž zemřelí byli vším. Ale také s ohledem na to, že nás poslouchají naše vlastní děti. I ony mají, v závislosti na svém věku, právo ptát se, být slyšeny a dostat odpovědi.
Ale především se ptejme KAŽDÝ SÁM SEBE!
Naděje s bukovými křídly
Přesně před čtyřiceti lety, v roce 1983, v časech pozdně normalizační beznaděje, vydal velký moravský básník Jan Skácel sbírku se symbolickým a pro tuto chvíli tak příznačným názvem – Naděje s bukovými křídly. Přečtěme si dnes, v den státního smutku, titulní báseň a nechme sami v sobě rozeznít její slova:
Novému ránu rožnem svíci
je neznámé a nemá tváře
jak anděl v dřevu lípy spící
a čekající na řezbáře
Někdy se anděl na nás hněvá
anděla máme každý svého
a naděje má z buku křídla
a srdce z dřeva lipového
