Nursultan Nazarbajev vládl Kazachstánu pevnou rukou přes třicet let. Jeho éra se vyznačovala na jedné straně úspěšnými ekonomickými reformami, zajištěním zahraničních investic do energetiky a kovoprůmyslu či dobrovolným jaderným odzbrojením. Na druhé však také potlačováním opozice a svobody slova, silnou korupcí, budováním kultu osobnosti a osobními skandály. V posledním roce jeho jméno ve světě rezonovalo především v souvislosti s kauzou Pandora Papers.

Nazarbajevovo pomyslné „odcházení“ začalo v březnu 2019, kdy rezignoval na funkci prezidenta a předal ji svému nástupci Kasymu-Žomartu Tokajevovi. Neopomněl si však ponechat funkci předsedy Rady národní bezpečnosti, čímž jeho vláda fakticky pokračovala a v zemi převládal pocit, že Tokajev jen plní roli loutky, poskytující kazašskému lidu iluzi změny.

LPG jako rozbuška

Nálada kazašské veřejnosti, která byla vůči autokratickému systému dlouho relativně tolerantní, se však začala na začátku roku 2022 vyostřovat. Rozbuškou se stala nepříznivá ekonomická situace v zemi, především zrušení cenového stropu na LPG, na nějž jezdí většina kazašských automobilů, což vedlo k enormnímu nárůstu jeho ceny. Na kazašské poměry bezprecedentní protesty, které vypukly na západě země ve městě Žanaozen, se poté začaly rychle šířit do dalších měst jako Nur-Sultan, Oral,

Aktobe a Šymkent a záhy v nich už nešlo jen o pouhou nespokojenost s aktuálními problémy, ale o odpor proti režimu jako celku.

Prezident Tokajev zprvu nabízel protestujícím politické ústupky v podobě rychlého přijetí demise vlády a zastropování ceny LPG a dalších paliv, nakonec však reagoval na pokračující násilné protesty výjimečným stavem a tvrdým postupem represivních složek. Protestující běžně označoval za teroristy vycvičené v zahraničí. Mimo mohutné zatýkání byl prezidentem vydán rozkaz střílet do demonstrujících bez varování a do země byli pozváni vojáci vybraných států Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB), vojenské aliance bývalých sovětských republik. Podle očekávání na žádost o pomoc nejrychleji reagovala Ruská federace.

Zajímavou skutečností je, že prezident Tokajev situace umně využívá ke konsolidaci moci a demontáži části establishmentu z Nazarbajevovy éry. Nazarbajeva, který údajně ze zdravotních důvodů i s většinou rodiny odjel z Kazachstánu neznámo kam, již vystřídal ve funkci předsedy Rady bezpečnosti, kterou měl původně zastávat doživotně, a prosakují také informace o zatýkání špiček předchozí mocenské elity.

Konkrétním příkladem bylo mimo jiné odvedení bývalého premiéra a šéfa kontrarozvědky Karima Masimova policií pro podezření z velezrady. Tokajev se tak efektivně zbavuje nálepky loutky. Alespoň tedy té Nazarbajevovy.

Co to bude stát

Tvrdost zásahu zřejmě přinesla ovoce a situace v kazašských městech se minulý týden postupně zklidňovala a začalo i opětovné stahování jednotek OSKB (především ruských), které Tokajevův režim v nouzi podepřely. Zůstává však otázka ceny ruské pomoci. Částečně ji lze předjímat z reakce ruského prezidenta Vladimira Putina na Tokajevova slova před neformálním summitem SNS (Společenství nezávislých států – organizace zahrnující devět z patnácti bývalých svazových republik Sovětského svazu) v roce 2019. Tokajev tehdy ve svém projevu zmiňoval vizi Kazachstánu jako státu multivektorální zahraniční politiky. Tuto vizi Vladimir Putin kontroval slovy: „Saddám Husajn si to také myslel.“ Nejen z tohoto výroku, ale také z dění v bývalém postsovětském prostoru v posledních letech je jasné, že Rusko v čele s Putinem nemá zájem, aby území, jež si historicky nárokuje, opouštělo jeho sféru vlivu.

Pravděpodobným scénářem vývoje tedy je, že Kazaši se jisté společenské změny dočkají, nicméně revoluce se konat nebude a na demokratičtější státní zřízení si minimálně nějakou dobu budou muset počkat. V regionu ostatně nemá tradici ani zastání. Představa Kazachstánu jako ostrůvku demokracie ve Střední Asii je totiž v současnosti asi stejně půvabná jako naivní.

V Kazachstánu bude za podpory ruských vojsk dokončen proces výměny jednoho autokrata za druhého a vize zahraniční politiky všech azimutů, jak je již zavedeným termínem v České republice (a z odlišných důvodů rovněž nefunkční), zůstane jen vizí.

Autor je vydavatelem týdeníku Hrot.