Digitální ekonomika je vypjatým příkladem vítěze, který bere vše, protože vytěží maximum ze síťového efektu. Každý, kdo se připojí, zkrátka zvedá hodnotu sítě při velmi nízkých nákladech na připojení pro provozovatele sítě. Druhá věc je, že vítězové se špatně daní – právě proto, že působí ve světě, pro který celní deklarace a hraniční přechody fakt nic neznamenají. A třetí věc je, že správci daní v zemích, kde se realizují tržby a zisky digitálních firem, chtějí svůj podíl. 

Před příchodem digitální ekonomiky představovaly „vyšší dívčí“ pro správce daní transferové ceny mezi pobočkami nadnárodních korporací; ve srovnání se zdaněním příjmů digitální ekonomiky je to vzpomínka na staré dobré časy. Již ze samotné podstaty věci je zřejmé, že s rostoucí váhou obratu, který uniká zdanění, roste i nervozita správce veřejných financí. A řešení může být jenom mezinárodní. Na tomhle velkém, v podstatě globálním pozadí se odehrává příběh ryze český, vlídně řečeno příklad domácího legislativního kutilství. 

Peněz je třeba, giganti vydělávají, tak proč je nezdanit? Vždyť můžeme něco opsat z ciziny a sazbu pro domácí publikum a saturaci rozpočtových potřeb furiantsky ze tří procent původně navrhovaných v EU ještě trochu zvýšit. Že to v Unii neprošlo? Že po mnoha letech Mezinárodní organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) s žádným kloudným řešením nepřišla? Francouzi, Italové, Britové, Rakušáci a další země přece přišly s jednostranným řešením, tož proč ne Česko? 

Sun-c’

„Slyšeti hrom není známkou jemného sluchu,“ upozorňoval čínský stratég Mistr Sun v 5. století př. n. l. Dnes se o tom přesvědčujeme. 

Od loňského jara, kdy ve Francii procházela legislativním procesem tamní verze digitální daně, Úřad amerického obchodního zmocněnce (USTR) vedený Robertem Lighthizerem opakovaně namítal, že francouzskou DST považují za diskriminační. Spojené státy na takové situace pamatují už dlouho, v tomto případě se odvolávají na tzv. Section 301 amerického obchodního zákona z roku 1974, která zmocňuje prezidenta Spojených států (samotného, bez Kongresu) na základě šetření USTR nebo na podání americké poškozené strany k přijetí odvetných opatření. Ta mohou mít charakter sankčního cla nebo jiného (netarifního) opatření. V tomto případě USTR zahájil šetření ještě dřív, než příslušný francouzský zákon podepsal prezident Emmanuel Macron (24. července 2019). V listopadu Američané s Francouzi věc projednali, v úředním věstníku zveřejnili svoje námitky – návrh odvetných opatření. 

Francouzi s Američany se dohodli, že Paříž odloží účinnost DST a Washington uvalení cel, aby dali prostor Mezinárodní organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj a ta přišla do konce letošního roku s řešením. Mělo to být pro české zákonodárce dostatečné varování, podepřené neformálními upozorněními z různých stran. Úspěšné české firmy, které investovaly léta a miliony dolarů do průniku na americký trh, se bojí – a právem. Mohou na to doplatit, aniž by se jakkoli provinily.

Poslanecká naivita

„Zabít slepici pro výstrahu opicím,“ praví jedno prastaré, pro změnu taky čínské, přísloví. A to se nás týká snad ještě víc než slova Mistra Suna.

Velká část českých zákonodárců žije v domnění, že stačí odložit účinnost zákona o zdanění digitálních služeb, který je cíleně zaměřen proti americkým technologickým gigantům, a hrozba amerických odvetných sankcí zmizí. Schválení zákona s nižší sazbou a odkladem účinnosti, aby se vytvořil prostor pro „mezinárodní řešení“, se proto jeví jako důstojná úniková varianta. Problém je ovšem v tom, že i po těchto úpravách nese česká verze DST shodné znaky s francouzskou předlohou. Chybí jen retroaktivita, pro niž Američané hodlali uvalit na vybrané francouzské výrobky stoprocentní dovozní clo. 

Má smysl si přečíst, co konkrétně Američané Francouzům vytkli. Výsledky jejich šetření se nás týkají přinejmenším ve dvou aspektech:

1. Svým zaměřením na spektrum zdaňovaných služeb a horním obratovou hranici (750 mil EUR globálně) je DST zaměřena specificky proti americkým technologickým společnostem ovládajícím trh, označovaným pod zkratkou GAFA (Google, Apple, Facebook, Amazon). Česká horní obratová hranice je převzata z francouzské předlohy. 

2. Kritérium tržeb (nikoli příjmů) je v rozporu s obvyklými daňovými principy a je zvláště zaměřeno na americké společnosti (horní hranice příjmů 750 mil EUR je zaměřena na GAFA, dolní hranice šetří „národní hráče“). Česko používá stejnou logiku i metriku.

K tomu, jak to chceme udělat, se přiznáváme přímo na webových stránkách ministerstva financí:

„Předloha vychází z původního evropského (unijního) konceptu návrhu směrnice o DST. Návrh zavádí 7% daň u společností se stanovenými prahy ve třech vybraných oblastech. Jedná se o umísťování cílené reklamy na digitální rozhraní, využití mnohostranného digitálního rozhraní a poskytnutí dat o uživatelích.

Digitální daň se bude přitom vztahovat na tyto zdanitelné služby pouze za předpokladu, že u nich bude překročena u daného plátce minimální hranice pro jejich zdanění. Tou je v případě provedení cílené reklamní kampaně úhrn úplat za danou službu na území ČR ve výši převyšující 5 mil. Kč. Mnohostranného digitálního rozhraní se zase bude digitální daň týkat tehdy, pokud bude mít toto rozhraní více než 200 tisíc uživatelských účtů. Minimální hranice pro poskytnutí dat o uživatelích bude také více než 5 mil. Kč.

Naopak digitální dani nebudou podléhat společnosti, pro které je poskytování digitálních služeb okrajovou činností. Rozhodující bude podíl inkasa ze zdanitelných služeb na celkových výnosech v rámci Evropy. Z působnosti zákona budou vyloučeny podniky, u kterých tento podíl činí nejvýše 10 %.“ Konec citace.

Spojené státy jsou mladá země, ale velmi dobře chápou podstatu čínských přísloví. Jinak řečeno, je jednodušší exemplárně potrestat malého hráče (Česko představuje 0,3 % světového HDP), aby velcí zbystřili a pochopili, že tudy cesta nevede. Země, která navrhla unikátní sazbu 7 %, násobně vyšší oproti francouzským 3 %, britským 2 %, si o to přímo říká.

Co dodat? Snad ještě jedno přísloví. Tentokrát staré vietnamské: „Tele se tygra nebojí.“