Jak najít na hřbitově Evitu, klid duše v Ďáblově chřtánu a odlesk soli v očích
Bývaly doby, kdy se dalo svobodně cestovat po celém světě. Vážně; celkem nedávno. Moje volba padla na Latinskou Ameriku a několikatýdenní cestu napříč Argentinou, Bolívií a Peru. Opravdu jsem se těšila. Vzdálit se od reality, přepnout do španělštiny a brát všechno, co se nabízí. Poznávat lidi, kultury, historii, přírodu, jídlo a pití. Žít tady a teď.
Argentina byla láska na první pohled. Čím víc jsem ji poznávala, tím víc mě bavila a fascinovala. Argentina je cenově přijatelná a nabízí toho neskutečně mnoho. Vždyť jenom šestitisícových vrcholků má Argentina přes čtyřicet.
Tři dny nestačí
Do Argentiny jsem letěla přes Řím, odkud to do Buenos Aires, druhého největšího města Jižní Ameriky, trvá ještě čtrnáct hodin. Buenos Aires mě dostalo svým sex-appealem a zároveň mile překvapilo relativním pocitem bezpečí. Přátelé, kteří město navštívili před nějakými osmi lety, mě varovali, že je tam nebezpečno (hned první den je v kavárně okradli), ale v posledních letech se situace výrazně změnila. Mauricio Macri, argentinský prezident v letech 2015 až 2019, se zasadil o zlepšení bezpečnostní situace. Pas, peníze a kreditní kartu jsem nosila buď ve vnitřních kapsách kalhot nebo nechávala zamčené v kufru na hotelu, ale vůbec jsem neměla pocit, že by mě chtěl někdo na každém rohu okrást.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot