Zvolení Petra Pavla přivítal Pavel Rychetský blahopřáním, v němž výsledek voleb označil za „vítězství lásky a pravdy nad lží a nenávistí“. V rozhovoru odmítá, že by tímto politickým vyjádřením mohl ohrozit nezávislost „svrchovaně politické instituce“, jakou je Ústavní soud. Pavlovi dal ve volbách svůj hlas a věří, že jeho úspěch znamená konec období, kdy „funkce hlavy státu nebyla vykonávána v kontinuitě s odkazem Václava Havla“.

Letos po dvaceti letech v čele Ústavního soudu končí a otevřeně říká, že hlavním důvodem, proč to „ještě dokázal chvíli vydržet“, bylo prezidentství Miloše Zemana a „existence jistého rizika“, že by Ústavní soud mohl být vychýlen z evropského prostoru „směrem na východ“, do ruských plání.

Ústavní soud se podařilo už za mých předchůdců i v následujících letech pevně hodnotově zakotvit a velmi mi záleží na tom, aby toto hodnotové zakotvení a orientace vydržely. Ústavní soud hraje nezastupitelnou roli ve dvou oblastech: jde jednak o ochranu ústavy a jednak o ochranu základních lidských práv a svobod. A já chtěl, aby kontinui­ta v obou těchto oblastech zůstala zachována, ale nebyl jsem si jistý, jestli by se to opravdu podařilo, pokud by k mé výměně došlo ještě za trvání mandátu dosavadního prezidenta. To je hlavní důvod, proč jsem to tady ještě dokázal chvíli vydržet.

Já jsem poslední tři roky, až do konce minulého roku, zastával funkci předsedy Konference evropských ústavních soudů. A skutečně mi vadila představa existence jistého rizika, že by tato orientace – toto umístění českého Ústavního soudu v evropském prostoru – mohla být vychýlena směrem na východ.

Ani polská, ani maďarská cesta nejsou trajektorií, která by mohla být inspirací pro české ústavní soudnictví, ale hlavní nebezpečí pro celou Evropu představuje Rusko. Země, která se dopustila barbarského útoku. Země, která na evropském kontinentu rozpoutala válku.

Já poslal zvolenému prezidentovi gratulaci, abych tak řekl, bez jakékoli přípravy. Sledoval jsem v televizi průběh voleb, a když jsem zjistil, že Petr Pavel bude určitě prezidentem – a je samozřejmé, že musím poslat gratulaci, ať by byl prezidentem kdokoli –, hned mě vzhledem k jeho osobě napadlo, abych použil tato slavná slova Václava Havla. Jinak řečeno, chtěl jsem tím vyjádřit svou naději, že čerstvě zvolený prezident naváže na odkaz Václava Havla a na jeho prezidentování.

Neřekl bych jenom na něj. Podle mého názoru končí období, kdy funkce hlavy státu nebyla vykonávána v jakési kontinuitě s odkazem Václava Havla. A já tím chtěl vyjádřit především naději a přesvědčení, že se na Pražský hrad vrátí ten étos, to mravní pojetí funkce prezidenta, které u nás Václav Havel nastolil.

Já nechci hodnotit jednotlivé figury na politické scéně, ale pravda je, že mi nejvíc ze všeho záleží na hodnotovém zakotvení naší země a Ústavního soudu. A Ústavní soud u nás sestavuje prezident, což není nejlepší model. Ve světě existují lepší modely, kdy je ústavní soud sestavován několika různými institucemi. Mimochodem, prvním ústavním soudem v Evropě se roku 1920 stal československý Ústavní soud a ten byl složen ze soudců, které zčásti nominoval Nejvyšší soud, zčásti Nejvyšší správní soud a zčásti prezident. Díky tomu nemohl být ve vleku jednoho jediného politického nebo hodnotového uskupení.

Víte, Ústavní soud je svrchovaně politickou institucí. Jeho hlavní náplní je posuzování výstupů z parlamentu, a to z hlediska ústavnosti a z hlediska ochrany lidských práv a svobod. Předpokládat, že Ústavní soud je jakousi institucí, která nežije v této společnosti, by proto bylo naivní. Opakuji, že jeho role je svrchovaně politická a musí bránit své zvláštní postavení, které mu ukládá hájit občany před veřejnou mocí.

Říkáte to nepřesně. Jde o projev sympatií ke zvolenému prezidentovi, nikoli k jednomu z kandidátů. Já jsem prostě blahopřál panu prezidentovi k tomu, že byl zvolen, a musím říci, že jeho zvolení pro mě bylo zprávou, kterou jsem přivítal. Jde o událost, která by v našich moderních dějinách mohla představovat jeden ze zásadních bodů obratu nebo, dejme tomu, návrat k hodnotám, které v listopadu 1989 vyústily v založení základů demokratického právního státu.

Víte, během našich voleb, zejména parlamentních, býváme často v situaci, že volíme menší zlo. V případě volby prezidenta jsem už v prvním kole odevzdal hlas Petru Pavlovi. Byla to volba do značné míry racionální, protože každý volič rád odevzdává hlas tomu, kdo má reálnou šanci uspět.

Předesílám především, že považuji za osudovou chybu přijetí novely ústavy, která přímou volbu prezidenta zavedla. Od první republiky jsme se mohli spolehnout na základní faktum: parlament, který volil prezidenta, byl jak za první republiky, tak po listopadu 1989 vždy velmi pestrobarevný, a když prezidenta vybíral, bylo nepochybné, že jej to přinutí k tomu, aby hledal konsenzuální figuru, na níž by napříč politickým spektrem panovala shoda.

Přechod k přímé volbě tento systém zcela zboural. Volby, hlavně druhé kolo, stavějí kandidáty proti sobě a rozdělují národ. A toto rozdělení navíc okamžikem zvolení jednoho z nich nekončí. Volby ve společnosti zanechávají hluboké stopy.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Myslím, že už to není možné. To už se nemůže podařit. Jsem přitom přesvědčen, že v době, kdy se o přímé volbě jednalo, žádná z frakcí, žádný z parlamentních klubů ani v jedné z komor parlamentu nebyly zastáncem přímé volby. Ke změně ústavy bylo třeba třípětinové většiny v obou komorách a všichni spoléhali na to, že k tomu nedojde. Spoléhali na to, že přímou volbu zablokuje někdo jiný – jiná frakce, jiný klub.

Nyní už ale žádný politický subjekt tuto kartu nezvedne, protože by se tím stavěl proti jakoby většinově vyjádřené vůli národa.

Fenoménem všech volebních kampaní, tím nejúčinnějším fenoménem ze všech, je strach. A politické subjekty i jejich marketéři si toho jsou dobře vědomi. S fenoménem strachu proto často v kampaních pracují velmi intenzivně. Jednou bych si opravdu přál politický subjekt, který dá lidem ve volbách naději. Zbaví je strachu a dá jim jasnou vizi pro jasnou budoucnost. Místo budoucnosti se strachem budoucnost s nadějí.

Já jsem si to vůbec nedokázal vysvětlit, pochopit to a do této chvíle pro to nemám vysvětlení.

Ano, je si ale třeba uvědomit, že tato verze výkladu ústavy je v hlubokém rozporu s ústavními principy. Prezident je přece podle ústavy součástí moci výkonné a vrcholem výkonné moci není on, nýbrž vláda. Povinností prezidenta a jeho hlavní funkcí je s vládou kooperovat, ne na ni útočit, ne jí „jít po krku“. Úkolem prezidenta opravdu není shazovat vládu.

Především to není jen český problém, ale problém středoevropského a možná i celoevropského prostoru. Příčin je řada. A jednou z nich je slovy Václava Bělohradského „tekutá společnost“, tedy bezradní lidé, kteří mají pocit, že jsou osamělí. A to kvůli řadě faktorů. Jedním z nich jsou nepochybně sociální sítě, které nahrazují obyčejnou lidskou komunikaci. Navíc jsme svědky zneužívání této komunikace přes sociální sítě: nikdo přece neví, odkud všichni ti „trollové“ pocházejí a kdo ve skutečnosti podněcuje k nenávisti a nesnášenlivosti.

Připomenu slova jednoho starého Skota jménem Ferguson, která zazněla na přelomu 19. a 20. století v britském parlamentu: „Můžete nám vzít všechna práva a svobody, ale necháte-li nám svobodu projevu, získáme všechna práva a svobody zpět.“ Svoboda projevu je velice cenná hodnota, ale i ta má jisté meze. A tyto meze jsou stanoveny především trestním zákoníkem, a to tehdy, když někdo nabádá k nenávisti, rasové či jiné nesnášenlivosti.

Vůči tomuto působení sociálních sítí je společnost zatím bezradná. Jistou inspirací může být nová legislativa ve Francii a v Německu, která se nezaměřuje na ty, kdo na sociální sítě nepřijatelné názory vkládají, ale na providery těchto sítí.

Jak říkám, společnost je zatím bezradná a toto je jedna z cest. Čelit hybridní válce musí pochopitelně i státní orgány. Ta válka je již několik let prokazatelně vedena a všichni tušíme odkud.

Tady vás přeruším. Nevím, v jaké fázi legislativní práce jsou, ovšem i kdybych to sledoval, nemohl bych se k tomu vyjádřit, protože každý legislativní návrh, který se stane platnou právní normou, může být jednou přezkoumáván Ústavním soudem.

Demokracie je velice křehká, stejně tak jako svoboda. Je proto vždy povinností občanské společnosti demokracii chránit a současně jí bránit v překročení těch mezí, které už jsou zneužitím demokracie. Podstatou demokracie je každopádně vláda „načas“; není možné připustit, aby vítězná síla, která má zrovna ve společnosti většinovou podporu, nebyla podrobována pravidelné kontrole a pravidelné obměně.

Jde o téma, ke kterému se vyjádřila celá garnitura konstitucionalistů jak z právní teorie, tak z právní praxe. A já necítím potřebu, abych opakoval tento právní názor. Jsem však přesvědčen a doufám, že nejsem jediný, kdo jejich názor zaznamenal, že tedy pan prezident k takovému kroku nesáhne.

Je nepochybné, že by to považovali za krok v rozporu s ústavním pořádkem.

Především dál udržet hodnotové zakotvení a směřování Ústavního soudu. Domnívám se, že zvolený prezident si je vědom tohoto významu a ve chvíli, kdy bude rozhodovat o nominacích na uvolněná místa, se bude snažit zachovat kontinuitu mimo jiné tím, že některé z těch ústavních soudců, kterým končí mandát, jmenuje znovu. V této souvislosti zdůrazňuji, že já už bych v žádném případě tuto možnost využít nechtěl a nevyužiju.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

V podstatě už zcela jistě nehodlám být v žádné ústavní funkci ani v žádném zaměstnaneckém poměru.

S ohledem na svůj věk a skutečnost, že dvacet let každé pondělí odjíždím od své rodiny do Brna a vracím se až ve čtvrtek či v pátek, se těším na to, až mezi Prahou a Brnem konečně nebudu pendlovat. Budu se moci věnovat rodině a mnoha knížkám, které jsem si nakoupil, ale nepřečetl.

Já vám řeknu, co právě čtu. Čtu zajímavou – a velice tlustou – knihu, kterou napsala dvojice Josef Hiršal a Bohumila Grögerová, jmenuje se Let let. Je to opravdu zajímavá kniha, která popisuje historii kultury naší země po druhé světové válce.

Když zmiňujete beletrii, já jsem si před několika lety, když u nás začal vycházet Michel Houellebecq, přečetl jeho Podvolení. Ta kniha mě fascinovala. Pak v češtině vyšly další jeho knihy, všechny jsem si je koupil, ale žádnou z nich již nestihl přečíst.

Je to svůdné. Já mám ale támhle (ukazuje na polici za stolem, pozn. red.) desky a v nich různé texty, které jsem za těch dvacet let napsal. Ať už to byla různá vystoupení na konferencích, nebo články v odborných časopisech. Čeká mě tedy jakási systematická práce na jejich utřídění. Jestli z toho bude sborník, nebo nebude, to nevím.

Existuje řada přelomových judikátů, které podle mě měly velký význam. A nemyslím tím jen slavnou „kauzu Melčák“ (Ústavní soud zrušil v září 2009 ústavní zákon, který zkracoval volební období Sněmovny; parlamentní volby se tak konaly až o půl roku později, pozn. red.), kterou se Ústavní soud zapsal – v uvozovkách kontroverzně – do judikatury, a stejně tak nemám na mysli ani některé jiné medializované kauzy, jakou byl třeba derogační výrok ohledně ustanovení volebního zákona (v únoru 2021 zrušil Ústavní soud část volebního zákona, díky čemuž se mimo jiné snížila hranice nutná pro vstup koalic do Sněmovny, pozn. red.). Spíš mám na mysli případy, které se pohybovaly na pomezí práva a emocí. To bývá pro každého soudce nejtěžší souzení. Víte, které spory to jsou?

Jsou to spory o výchovu a výživu nezletilých dětí. To je katastrofa, kde dítě bývá rukojmím a vlastně vždy na takový spor doplatí. Abych to ale trochu oživil, měli jsme tu také spor o střídavou péči. A nemyslím tím střídavou péči o nezletilé dítě, kterou prosazovala moje kolegyně Kateřina Šimáčková. Byl to spor, ve kterém šlo o střídavou péči o psa.

Krajský soud v Plzni potvrdil střídavou péči a rozhodl, který den a kterou hodinu bude pes předáván od jednoho dosavadního spoluvlastníka k druhému. Já jsem pak náhodou byl v oné věci zpravodajem a dospěli jsme k závěru, že je zjevně neopodstatněné, aby se Ústavní soud zabýval střídavou péčí o tohoto psa, a stížnost jsme odmítli.

Ano.

Víte, teď narážíte na velice zajímavou skutečnost. Společnost, včetně její politické reprezentace, je bezradná a spory, které v dobách mezi první a druhou světovou válkou nemohly skončit u soudu, protože je vyřešil pan starosta, pan farář nebo jiná autorita, najednou řeší soudy. Říká se tomu justifikace. A není to tím, že by soudy byly aktivistické. Takové případy jim předkládají politické či jiné subjekty, které jsou bezradné, nechtějí nést odpovědnost, a tak ji přenášejí na soudy, včetně toho Ústavního.

Myslím, že to souvisí s tím, o čem píše filozof Václav Bělohradský – s rozdrobenou, roztroušenou a bezradnou společností, která hledá oporu mimo svou vlastní odpovědnost.

Já na to mám teorii, ale nevím, jestli je ověřitelná. V období mezi dvěma válkami existoval nepsaný, ale obecně akceptovaný hodnotový systém. Neměl sice podobu zákona, ale společnost ho respektovala. Hrůzy druhé světové války a holokaustu tento systém totálně zbouraly. Od té doby žijeme v této bezradné společnosti. 

Pavel Rychetský (79)

• Vystudoval právnickou fakultu v Praze a stal se justičním čekatelem na Městském soudu v Praze.

• Kvůli svým politickým názorům však musel odejít a až do roku 1989 byl podnikovým právníkem Stavebního bytového družstva Pokrok.

• V letech 1966 až 1969 byl členem KSČ.

• Podepsal Chartu 77.

• V lednu 1990 se stal generálním prokurátorem a v červnu 1990 místopředsedou federální vlády.

• V letech 1998 až 2003 byl místopředsedou sociálnědemokratických vlád Miloše Zemana a Vladimíra Špidly. Byl rovněž ministrem spravedlnosti.

• Od srpna 2003 je předsedou Ústavního soudu.