Nenajdeme v české literatuře moc kontroverznějších jmen než Ladislav Klíma. Filozof a neúnavně tvořící „belletrista“ žil v letech 1878 až 1928, letos v dubnu tedy slavíme 95 let od jeho smrti. Klíma po sobě zanechal filozofický směr jím samým nazvaný egodeismus (jinak též egosolismus) a tisíce popsaných stran, vesměs fragmentů větších próz a jejich rozepsaných variant. Podobně jako pozdější Egon Bondy debutoval svazkem filozofie, ale později se bavil prózou, do níž však často vkládal postřehy ze svého filozofického pohledu na svět.

Klíma se dávno stal klasikem, aniž by ztratil pověst prokletého spisovatele. Jeho odluka od společnosti inspirovala pozdější představitele českého undergroundu. Pokud Ivan Martin Jirous požadoval, aby se umělci odtáhli od establishmentu a vytvořili vlastní, paralelní kulturu, Klíma si vytvořil jakýsi paralelní život a svůj kult ještě podporoval fabulacemi o sobě samém.

Jeho texty byl okouzlen například Vratislav Brabenec z kapely The Plastic People of the Universe. Nedlouho po ostudném politickém procesu se skupinou v roce 1976 Brabenec upravil tři Klímovy texty a vytvořil koncertní pásmo pojmenované po jedné z filozofových próz Jak bude po smrti. Temné, existenciální sentence se pro syrovou hudbu Milana Hlavsy dokonale hodily a zároveň mohly být těžko vyložitelné jako politická provokace. Jejich autor byl po smrti již půl století. Nahrávka pořízená v amatérských podmínkách však neměla příliš vysokou kvalitu, a tak vyšla na CD teprve v loňském roce po digitálním remasterování.

Ani mrtvý Klíma to neměl u komunistů vůbec dobré. V letech 1948–1989 mohl vyjít pouze jeden výbor z jeho próz. V roce 1967 jej sestavil Josef Zumr, rovněž filozof, pro nakladatelství Odeon. Zumr si Klímy vysoce cenil. Podle něj byl Ladislav Klíma jedním z mála českých filozofů, kteří vytvořili vlastní filozofický systém. Klímův egodeismus měl asi nejblíže k subjektivnímu idealismu. Klíma tvrdil, že veškerá realita je pouhá idea a kromě „já“, absolutní vůle, neexistuje nic ve skutečnosti.

Pokud Klíma, pak Ladislav

O Klímovo dílo projevila v devadesátých letech zájem francouzská překladatelka a editorka Erika Abramsová. Naučila se kvůli němu česky a pro francouzského vydavatele pořídila výpravnou edici jeho sebraných spisů. Francouzi si sršatého myslitele oblíbili, a jak sama Erika Abramsová prohlásila, dnes si tamní čtenář pod jménem Klíma představí dříve Ladislava než Ivana Klímu.

Abramsová při práci s Klímovými rukopisy zjistila, že prakticky všechna dřívější vydání jeho děl pracují s verzemi textů, které byly po pisatelově smrti dodatečně upraveny. Klímovy pozůstalosti se ujala spisovatelova družka Kamila Lososová a před knižním vydáním prózy notně cenzurovala, spojovala k sobě různé nesouvisející fragmenty, některé dokonce sama dopisovala. Je možné, že tím mnoha čtenářům usnadnila cestu ke Klímovu dílu, protože z leckdy nesouvislých textů vykouzlila spolu s dalšími editory alespoň zdání ucelených děl. Zároveň ale ničila svébytnou originalitu.

Sebrané prózy morbidního egosólisty Ladislava Klímy

Abramsová připravila kritické vydání Sebraných spisů pro české vydavatelství Torst. Texty se tak, jak je autor opravdu napsal, vlastně ke čtenáři dostávají vůbec poprvé. Tato snaha má ale i svůj rub. Pakliže se dříve bylo možné setkat s upravenými a učesanými texty, Abramsová Klímu vrací zpět k rukopisnému chaosu. Popravdě, není snadné se pročítat tímto doslovným přepisem rukopisů plným vynechaných či nedochovaných míst nebo pasáží, u nichž nevíme, jestli jde ještě o prózu, nebo jen o náčrt, kudy by se mohlo vyprávění ubírat.

Nejvíce je to vidět na nejnověji vydaném – celkově předposledním – svazku, obsahujícím autorovy kratší prózy. Číst tento titul o více než tisíci stranách vyžaduje hodně velký zápal pro autora. Jsme tu poprvé konfrontováni s tím nejpekelnějším, co Klíma vytvořil. Ve svých odborných textech či poznámkách se držel přísného ratia, ale Klímovy prózy jsou výtryskem bezuzdné fantazie a také značně perverzních představ.

Mrtvoly, sadismus a snění

Spisovatel obsedantně žongloval s několika málo motivy, které obracel a zkoumal ze všech stran. Patří k nim zejména nejistota bytí mezi životem a sněním, konfrontace s oživlou mrtvolou, koprolálie nejhrubšího zrna, drastické scény v duchu markýze de Sade, incestní láska i nenávist mezi sourozenci a dějová schémata vypůjčená ze starých krvavých románů. V tom posledním i v originální mluvě má mimochodem Klíma blízko k o generaci mladšímu Josefu Váchalovi.

O co omezenější je spisovatelův rejstřík tematický, o to bohatší je jeho styl. Slova se z Klímovy představivosti valí jako nezadržitelný pramen plný šťavnatých výrazů a sentencí broušených stejně jako nečekaných.

Asi nejextrémnějším je v tomto směru fragment prózy Český román, kde najdeme snad nejsprostší pasáže v české literatuře vůbec. Text začíná jako politická satira točící se kolem poslance Volného, který je schopný mluvit i půldruhé hodiny o tom, jak má být „národ náš silný, hrdinný“. Nic nového pod sluncem, chtělo by se říci. Klíma sám byl ovšem k vlastnímu národu skeptičtější: „Nevěřím, že bůh stvořil člověka z hlíny: Čech je snad také člověk a byl nepochybně udělán z lejna.“

Klíma jako milovník extrémů nemohl ani cítit prostřednost a švejkovskou smírnost. Extrém je pro jeho dílo typický modus. Milovník božského potenciálu v člověku cítil nutnost vyvažovat božskost vším nejnižším. Cesta k vrcholu pro něj vedla stokou. Psaním chtěl nepochybně pobavit čtenáře, ale možná v sobě zároveň provést psychickou očistu a prozkoumat vlastní temnotu.

Editorka Erika Abramsová doprovodila svazek stovkami poznámek pod čarou s vysvětlujícím kontextem. Vzhledem k náročnosti takové práce nakonec i sama zhotovila sazbu knihy. Tato bohemistka vlastně podstatnou část života zasvětila Klímovi. Častokrát si ne zrovna profesionálně neodpustí ironický šleh vůči Kamile Lososové za to, že pořídila „nevěrný opis“ rukopisu. Abramsová se tak mezi řádky svých poznámek pasuje na ctitelku věrnou, která je svého mistra ochotná přijmout takového, jakým byl. 

Sebrané prózy morbidního egosólisty Ladislava Klímy

Josef Váchal (1884–1969) byl malíř, dřevorytec a spisovatel, v neposlední řadě také mystik, dodnes obdivovaný jako unikátní solitér české kultury. Ne nadarmo mu Muzeum literatury v Praze věnovalo celou výstavní místnost, kde je k vidění jedna z jeho podivuhodných obřích knih, vlastnoručně vyrytých a vysázených.

Váchal byl obdivovatelem středověku a do moderní doby se jaksi nehodil. A už vůbec ne do éry komunismu, která byla pravým opakem všeho, čeho si Váchal cenil. Kniha Tisíc Gagarínů a jedna řepařka! je souborem dopisů, které psal v padesátých a šedesátých letech svému jedinému žáku, učiteli a výtvarníku Josefu Hodkovi.

Pokud se přenesete přes Váchalův barokně rozbujelý vyjadřovací styl, v němž rád aktualizuje středověkou větnou stavbu, přinese vám tato kniha několik hodin skvělé zábavy. Váchalovy komentáře k době politického marasmu, sociálního rozkladu a proklamovaného pokroku jsou jedinečné. Jasnozřivě také nahlíží na střídání totalit, například když republiku připodobňuje k nájemnímu domu: „U nás se napřed vyndali perka podnájemníkům a prej: německý myši zde nepotřebujem, a v tu ránu dům plnej rusů, všechno jimi zamořeno a prej se uvažuje o tom, nasadit sem čínský kraby, ale majitel domu s tím spokojen nebude.“ Ironicky se vyjadřuje i sám o sobě: „Všechno jde, jen chtít a cítit po sovětsku. Ty ale jsi německej, ze středověku paďour, plnej duchů.“

Pětasedmdesátiletý Váchal se také rád popisuje coby vilný stařec, jemuž z milostného života zbývá vesměs jen snění a oplzlé řeči před řepařkami z blízkého JZD. Podivným způsobem se ve fantaziích vtírá i do rodiny spořádaného Hodka; popisuje mu, jak je Hodek své manželce nevěrný, nebo se naopak staví do role rádce v jejich intimním manželském soužití.

Nejhůře však Váchal nesl drancování přírody. Jako příznivec teorie převtělování věří, že opice mučené v laboratořích kvůli vývoji léků a kosmetiky jsou převtělením dřívějších experimentátorů se zvířaty. V tom smyslu je Váchal předchůdce dnešních aktivistů par excellence.

Autor je spolupracovníkem redakce