Drobná svalnatá černá dívka v trojbarevném trikotu se rozběhla jako ďas. Odrazila se od můstku nohama, od koně rukama, několikrát se ve vzduchu převrátila z rubu na líc a dopadla jakžtakž na nohy. Pro drtivou většinu lidských obyvatel zeměkoule by to byl výkon spolehlivě za hranicí sebedivočejší představivosti. Pro Simone Bilesovou to bylo fiasko.

Čtyřiadvacetiletá Američanka, o níž se často mluví jako o nejlepší sportovní gymnastce všech dob, od sebe na olympijských hrách v Tokiu čekala víc. Několik minut po nepodařeném přeskoku oznámila, že v soutěži družstev nebude pokračovat a uvidí, co bude dál. Později řekla, že není zraněná, ale pociťovala psychický tlak; že hlavní věc je zachování duševního zdraví sportovců, kteří jsou především lidé. „Po výkonu, jaký jsem předvedla, se mi prostě nechtělo pokračovat,“ řekla novinářům žena, kterou přinejmenším americká média předem pasovala na největší hvězdu tokijských her.

Její slova zněla jako ozvěna pár hodin starých výroků americké tenistky s japonským pasem Naomi Ósakaové, jež pro změnu měla být „tváří olympijských her“. Žena, která jako nejprominentnější zástupkyně pořadatelské země zapalovala na stadionu olympijský oheň, se s aktivní účastí na hrách rozloučila již o čtyři dny později, daleko od sportovní slávy. I ona po vyřazení řekla, že byla pod „silným psychickým tlakem“.

• 600 tisíc turistů-diváků chybí pořadatelům a tokijské ekonomice ve srovnání s odhady.

• 800 milionů dolarů činí ztráta pořadatelů z neuskutečněného prodeje vstupenek.

• 204 národních olympijských týmů se her účastní (plus neoficiální ruská výprava a tým složený z uprchlíků).

• 42 je sportovišť.

• 1017 medailí ve 339 soutěžích celkem MOV rozdá.

• 5 sportovních disciplín (karate, skateboard, sportovní horolezectví, softball/baseball a surfing) uvidí televizní diváci poprvé (nebo v případě baseballu po pauze).

Výpadky dvou nejobletovanějších sportovkyň nejsou zdaleka jediným důvodem, proč olympijské hry v Tokiu působily v prvních dnech nepatřičně. V den jejich slavnostního zahájení vyšel průzkum veřejného mínění, podle něhož si hry nepřeje 83 procent Japonců (ačkoli později toto číslo kleslo). Na druhé straně Pacifiku, na klíčovém americkém trhu, sledovalo ceremoniál o 36 procent lidí méně než před pěti lety v Riu de Janeiru (ačkoli zde svoji roli patrně sehrál i nevýhodný vysílací čas v sedm hodin ráno).

Soutěže samotné se pak rozběhly před draze vybudovanými tribunami, na něž nesmějí diváci. Sportovci, jejich týmy a ostatní nezbytní účastníci her se pohybují v bezpečnostní „bublině“, která má zabránit masovému rozšíření nejčerstvější mutace koronaviru, agresivněji nakažlivé než ty předcházející.

Proč vlastně?

Za hranicí této bubliny je mezitím pandemie v nejlepší formě. Minulé úterý zaznamenaly úřady v tokijské prefektuře 2848 nových případů nákazy, což překonalo lednový rekord; když se loni rozhodovalo o ročním odložení her, čítal tentýž údaj sotva desetinu. Samotná olympijská vesnice hlásila o den později celkem 169 případů, ačkoli Mezinárodní olympijský výbor ujišťoval, že je „nulová pravděpodobnost“ šíření viru.

Atmosféru pomáhalo v prvních dnech zahustit vlhké dusivé horko nad třiceti stupni Celsia a předpověď ničivého tajfunu. Nemilosrdně vycházející slunce smažilo sportovce a spol. v bublině -a mimo ni stovky demonstrantů protestujících proti samotnému konání her. Mezitím vyšlo najevo, že rozpočet her vzrostl o 2,8 miliardy dolarů jen kvůli ročnímu odložení a že celkové náklady stoupnou téměř na pětinásobek původního odhadu.

Ta otázka se nabízí sama. Proč se vůbec do olympiády za takového stavu věcí pouštět? Nebylo by lepší hry znovu odložit, případně rovnou zrušit? Odpověď má několik vrstev, jež spojují zdánlivě nesouvisející stížnosti neúspěšných sportovců na psychický tlak s pandemií, byznysem a politikou.

Daniel Deyl

Hry se budou konat „za každou cenu“, řekla v červnu Seiko Hašimotová, prezidentka organizačního výboru her. Jako by byla Churchill a psal se rok 1941, komentoval to The Guardian. Její odhodlání však neslo nepřehlédnutelnou symboliku: narodila se v roce 1964, kdy Tokio pořádalo své první hry, což byla událost prvního řádu. Devatenáct let poté, co císař Hirohito kapituloval před americkými vojáky, tleskal vestoje americkému běžci Billymu Millsovi při jeho legendárním vítězství v běhu na 10 kilometrů (ač outsider, v posledním kole všechny předběhl). Japonsko se z poraženého účastníka nejkrvavější války dějin stalo plnoprávným členem civilizovaného světa.

První jméno prezidentky Hašimotové je odvozeno od japonského výrazu pro olympijský oheň. Vzala si to k srdci a reprezentovala svou zemi celkem na čtverých zimních a trojích letních hrách (v rychlobruslení, respektive v dráhové cyklistice). Na své poslední hry v roce 1996 v Atlantě již jela coby senátorka za liberální demokraty, nejmocnější japonskou partaj.

V hlavní roli politika

Nadřízeným Hašimotové tak je premiér Jošihide Suga, muž, jenž se do funkce dostal loni, když jeho těžce nemocný předchůdce Šinzó Abe rezignoval. Suga nemá v partaji silnou autoritu. Je na kordy především s jejím konzervativním křídlem; spor se vyhrotil letos, když vláda přijala ambiciózní zelený energetický plán.

Souběžně s tím Sugu straší fakt, že napřesrok pořádá zimní olympijské hry Peking. Čínské vedení dává najevo, že zamezí šíření koronaviru jakýmikoli prostředky. Na rozdíl od politicky liberálního Japonska si režim prezidenta Si Ťin-pchinga nemusí při zavádění protipandemických opatření brát servítky. Pokud by se tedy stalo, že by Číňané pořadatelství her zvládli bez průšvihu, zatímco Japonci by svůj podnik museli znovu odložit (či dokonce odřeknout), byla by to pro celou zemi potupa a Sugovi konzervativní odpůrci by dostali slušný vítr do příslovečných plachet.

To vrhá jiné světlo na nečekaný tah jednoho ze čtrnácti klíčových olympijských sponzorů, automobilky Toyota. Jen týden před zahájením her oznámila, že na protest proti rozhodnutí hry uskutečnit stáhne veškerou domácí televizní reklamu a její šéf Akio Toyoda se nezúčastní zahajovacího ceremoniálu. Když zuří pandemie, nemá se takový podnik konat, znělo oficiální vysvětlení (zatímco například čínské zacházení s Ujgury je zřejmě o. k.).

Daniel Deyl

Shodou okolností však právě Toyoda již letos dvakrát nebývale ostře napadl premiéra Sugu za zmiňovaný energetický plán, jenž se automobilce drasticky nehodí do krámu. Lze proto předpokládat, že čím méně úspěšně hry dopadnou (zejména u vědomí čínské konkurence za zády), tím hůře pro premiérovu vnitrostranickou pozici - a tím lépe pro Toyotu i s Toyodou.

Ani Suga však nezahálel. Od domácích sponzorů v čele s globálním pivovarnickým obrem (a vlastníkem Plzeňského Prazdroje) Asahi vybral rekordní sumu 3,3 miliardy dolarů. Ještě významnější podporu však našel v podobě nejmocnějšího hráče na scéně, Mezinárodního olympijského výboru. Jeho želízko v olympijském ohni je ještě žhavější než to, jež sleduje japonský premiér.

Dasslerovo dědictví

Ta instituce svým coubertinovským názvem klame. Posledních zhruba čtyřicet let je to mimořádně tvrdá a úspěšná firma, která ovlivňuje běh věcí v desítkách profesionálních sportů ve dvou stovkách zemí. Svými příjmy se řadí hned za anglickou fotbalovou Premier League a čtyři největší americké profesionální soutěže (basketbal, baseball, hokej a americký fotbal). Prostřednictvím sportu pak razantně promlouvá i do života obchodního a politického - aniž by se za to zodpovídala komukoli kromě sebe samé.

Mezinárodní olympijský výbor dostává peníze na každé čtyřleté období zakončené letními hrami. Tři čtvrtiny veškerých příjmů přitom tvoří prodej televizních práv lokálním organizacím po celém světě (přičemž nejmocnější a nejštědřejší je americká NBC - proto je sledovanost na americkém trhu pro MOV klíčovým údajem). Pro probíhající období čítá celková suma za televizní práva 7,5 miliardy dolarů. Nebudou-li hry, nebudou peníze - a MOV není ten typ organizace, který by si peníze nechal snadno ujít.

Profimedia.cz

Základy tohoto uspořádání položil německý sportovně-mediální podnikatel Horst Dassler, syn a synovec zakladatelů firem Adidas, respektive Puma. Coby CEO Adidasu se spřáhl s tehdejším šéfem MOV Antoniem Samaranchem (a s šéfem světového fotbalu Joaem Havelangem) a začal pro obě organizace shánět korporátní sponzory. Byl to on, kdo přemluvil vedení The Coca-Cola Company, aby ze své firmy udělalo prvního oficiálního sponzora fotbalu coby celého sportovního odvětví. Nakonec Dassler a spol. vybudovali systém, jenž lije peníze z velkých firem přes televizní práva organizátorům mamutích sportovních podniků. To jim dává páku při jednání s byznysmeny i politiky - jak dokládá i letošní případ premiéra Sugy.

V době, kdy tento systém vznikal, pracoval pro Dasslera v marketingovém oddělení Adidasu ambiciózní právník a někdejší olympijský vítěz v šermu jménem Thomas Bach. Týž Bach, jenž dnes coby předseda Mezinárodního olympijského výboru bydlí po královsku zdarma ve švýcarském hotelu Lausanne Palace. Svoji organizaci vede v neméně feudálním duchu.

Autokracie v akci

Bach se učil dobře. Poprvé byl do čela MOV zvolen v roce 2013. Od té doby upevnil vazby s mediálními společnostmi a sponzory natolik, že dnes má MOV nasmlouvánu jejich podporu až do her v roce 2032. I to mu pomohlo ke znovuzvolení - v předloňských volbách dosáhl na 93 hlasů z celkových 98. Ještě lépe však zafungoval systém, jímž si upevnil pozici uvnitř organizace samotné: rozmělnil moc, již měli zástupci 102 členských zemí MOV, a nechal namísto nich o veškerém dění rozhodovat zvlášť vytvořené komise. A kdo že rozhoduje o složení komisí? Inu, Thomas Bach.

Poslední ranou, již předloni zasadil případným mocenským konkurentům, byla změna způsobu výběru hostitelských měst. Když začalo být zjevné, že přebujelá olympijská show není pro pořadatele tak atraktivní, jak bývalo zvykem, nechal Bach celý proces výběru přesunout za zavřené dveře. I o výběru hostitele tak rozhoduje komise, jejíž členové (a jejich prebendy) jsou závislí na Bachově blahovůli.

„V Severní Koreji by si to nemohli zařídit lépe,“ citovaly newyorské Timesy Jense Andersena, šéfa neziskovky Play the Game, jež se stará o sportovní etiku. „Někdy musíte přijmout rozhodnutí, které vypadá autokraticky a uspěchaně,“ oponuje prostřednictvím téhož zdroje lord Sebastian Coe, šéf světové atletické federace a člen MOV. „Někdy je obojí trochu pravda - a někdy je obojího zapotřebí.“

Daniel Deyl

Právě tento způsob jednání souvisí s nejtvrdší kritikou, kterou si MOV - rozuměj Bach - v Tokiu vysloužil. Ještě tři týdny před loňským zveřejněním rozhodnutí o odložení her radil olympijský boss sportovcům, aby „plnou parou trénovali“. Mohly ty tři týdny strávené zbytečnou prací ovlivnit formu jednotlivých sportovců v soutěžích konaných o rok později? Sportovní experti se přiklánějí ke kladné odpovědi.

O mnoho prokazatelnější je aktuální olympijský zmatek stran koronaviru. Právě Bach přesvědčoval Japonce o „nulové pravděpodobnosti“ masového rozšíření nákazy vinou her v době, kdy tokijská vláda vyhlásila dosud nejtvrdší lockdown. Opatření, která prosazovali pořadatelé v olympijských prostorech, přitom byla viditelně prodyšná. Namísto nařízení jednotné ochrany nosu a úst sdělil MOV jednotlivým výpravám, aby si vzaly svoje podle vlastního uvážení. Když pak zhruba polovina z 11 tisícovek sportovců pochodovala před prázdným Olympijským stadionem při zahajovacím ceremoniálu, dorazily delegace Tádžikistánu a Kyrgyzstánu (a někteří členové výpravy Pákistánu) podle deníku The Wall Street Journal ke vchodu bez respirátorů. „Ano, viděli jsme, že někteří lidé respirátory neměli,“ citoval později server people.com mluvčího her Takaju Masu. „Neustále žádáme všechny účastníky, aby pravidla respektovali.“

Změna dynamiky

To může mít nepříjemné následky. Olympijské hnutí již dávno nepředstírá, že na hrách jde o sportovce a diváky. Drží na nejisté premise, že zájmy sponzorů, médií, organizátorů, sportovců, funkcionářů, diváků a daňových poplatníků pořadatelských měst se alespoň zhruba shodují natolik, aby bylo proč hry pořádat. Výše uvedené si však lze stěží vykládat jinak, než že sportovci a veřejnost dostali najevo, že jsou těmi nejméně důležitými články procesu. To nikdo neslyší rád.

Ještě v nedávné minulosti však bylo zvykem, že sebelepší sportovec byl závislý - komunikačně i finančně - na rozhodování nadřízených institucí a bylo v jeho zájmu, aby držel ústa a krok. Dnes to tak docela neplatí, jak nedávno ukázal odmítnutím sponzorské coca-coly prominentní portugalský fotbalista Cristiano Ronaldo. Nejcennějším obchodním artiklem je dnes celebrita: Ronalda na Twitteru sleduje 92,5 milionu lidí, evropskou fotbalovou asociaci UEFA 1,7 milionu.

V tom světle vypadají stížnosti Simone Bilesové i Naomi Ósakaové na „psychický tlak“, jemuž je olympijské hry vystavily, trochu jinak. Nestěžují si proto, že by byly vystaveny tlaku horšímu než jejich předchůdci. Stěžují si proto, že mohou. Odhození rukavic v boji o moc a peníze mění dynamiku vztahu aktérů olympijského cirkusu ve prospěch prominentních sportovců. I Thomas Bach s tím bude muset počítat.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.