Těžební stroje polského dolu Turów se blíží, Čechům vysychají studny, obtěžuje je všudypřítomný hluk a prach
ilustrační foto | Tomáš Novák, týdeník HROT
Na dohled za obcí, kousek za polem se vzrostlou kukuřicí, se táhne silnice, po níž tu a tam projede auto. Silnice kopíruje česko-polskou hranici. Až k ní se mají za pár let dohrabat rypadla polského hnědouhelného dolu Turów. Z Vřesového vrchu, na němž stojí nevelká osada Uhelná, je na obrovskou jámu povrchového dolu dobře vidět. I na stejnojmennou elektrárnu na obzoru.
„Ještě před dvěma lety nebyl důl vidět, jenom elektrárna,“ říká místní obyvatel Milan Starec. Osada je závislá na jediném zdroji pitné vody a ten kvůli těžbě vysychá. S tím, jak se těžební jáma z polské strany přibližuje a prohlubuje, klesá hladina využitelné vody v podzemí. „Už zbývá posledních sedm metrů, což není moc. Do čtyř pěti let můžeme být úplně bez vody,“ konstatuje Starec. Není to jediná věc, která většinu místních obyvatel kvůli rozšiřování dolu Turów trápí.
Starec se s manželkou a dvěma malými dětmi přestěhoval do Uhelné v roce 2015. Vybrali si opravdu příjemné klidné místo, kde končí silnice. Dál už je hranice s Polskem. Většina místních domů má nové fasády a jejich okolí je upravené, pár novostaveb zapadlo do místního koloritu. Malebný kousek země. Starec pochází z nedalekého Liberce, zdejší krajinu velmi dobře zná, pamatuje si také na důl Turów, kde se těžilo uhlí už v 19. století. „O Turówu vím od svých deseti let. Když jsme se do Uhelné před šesti lety stěhovali, nikdo nevěděl, že se má přiblížit až ke státní hranici,“ říká.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot
