Máme tady velmi smutnou zprávu o výsledcích hospodaření státního rozpočtu za první tři měsíce tohoto roku, neboť jak jinak nazvat sekeru zaťatou do hloubky 166 miliard korun.

Viník je celkem jasný: daňové příjmy vzrostly oproti prvnímu čtvrtletí předcovidového – a z hlediska státního rozpočtu ještě přijatelně řízeného – roku 2019 o 54 miliard korun. Velkou výjimkou jsou daně z příjmů fyzických osob, které v tomto srovnání klesly o šest miliard. Pojistné na sociální zabezpečení hlásí oproti roku 2019 navýšení o 32 miliard. Čím to asi tak je, když ne superhrubou mzdou?

Vlast je ohrožena

Na jejím zrušení by nebylo nic zlého, kdyby zároveň byla zachována fiskální neutralita a základní sazba by odpovídala zhruba dvaceti procentům. Tak to ostatně ministerstvo financí vždycky chtělo a paní ministryně Schillerová změnila názor až poté, co přišel její šéf a přednesl zachování sazby patnáct procent jako svůj poslanecký návrh. Není krásnějšího důvodu, kdy má ministr financí dbalý své cti nabídnout rezignaci a křičet o pomoc, neboť vlast je ohrožena.

Voliči nejsou mistři v krejčovské dílně a vesměs nechápou, že na fiskální sako některé lidi nemáte pouštět, zato se jim líbí, když jim zůstanou nějaké peníze navíc v peněžence. Jenomže to je absence leadershipu.

Prezident Zeman blahé paměti věděl, jaký bude rozpočtový dopad, a tak nastolil, že má jít pouze o dočasné opatření na stimulaci poptávky a po dvou letech má být sazba daně zvýšena tak, aby saturovala výpadek na straně příjmů. Jako alibi sice v důvodové zprávě zmínka o přechodnosti byla, ale ve Sbírce zákonů nikoli.

Miroslav Zámečník

Pro takovéto fiskálně-katastrofické znění hlasovala na sklonku roku 2020 účelově zájmová koalice ANO, ODS a SPD. Miloš Zeman promeškal svou příležitost vstoupit do rozpočtové síně slávy, a ještě poslance „proškolit“, když zákon nevetoval. Výsledkem je, že jsme s rozpočtem tam, kde jsme, a není hezký pohled na to, jak se v tom cachtáme.

Tady se utrácelo

Jistěže by české veřejné finance snesly tuto eskapádu, kdyby se na výdajové stránce držel půst. Jenomže pravý opak byl pravdou, neboť ze srovnání oněch prvních čtvrtletí 2019 a 2023 vyplývá jednoznačně, že tady se utrácelo ve velkém. Navýšení výdajů je celkem o 195 miliard, z toho nejvíc šlo na důchody (55), potom na transfery územním veřejným rozpočtům (33) a nakonec na neinvestiční dotace podnikům (29).

Čtenáři Hrotu vědí, že neinvestiční dotace podnikům jsme vždycky doporučovali jako vratné finanční výpomoci, které v časech energetického armagedonu mají být poskytovány štědře, ale po jeho pominutí je třeba je vrátit do poslední kačky i s úrokem.

Také jsme psali o tom, že debaty o navyšování peněz územním rozpočtům mají smysl pouze tehdy, když povedou ke snížení jednotkových provozních nákladů a zvýšení efektivnosti investic na této úrovni. A do třetice, v případě důchodů bylo zjevné, že po iks letech neodborného vrtání do valorizačního vzorce, kdy každý zásah znamenal zvýšení nákladů, jednou přijde odplata.

Inflační vlna nám ji přivolala nejméně o sedm let dřív, než jsme doufali. Takže co s tím?

Nejdůležitější je přiznat, že všechny strany, jež jsou dnes v parlamentu, za to nesou tu větší, tu menší odpovědnost. Jednotlivá šlápnutí do fiskálních lejn lze samozřejmě dohledat až do úrovně fyzických osob. Ti, kteří již nejsou v sále, dostanou děkovný dopis. A ti, kteří mohou uklízet, by se měli zapojit.