Volby ve Spojeném království jsou toho skvělou ilustrací. Konzervativci vyhráli. Labouristé sčítají ztráty. Příznivci nezávislého Skotska jsou na koni. Ale, ale, ale... 

Abychom pochopili plasticitu celé volební situace, musíme si alespoň v krátkosti přiblížit, co a koho Angličané, Skotové a Velšané volili. Britská územní samospráva se vyznačuje dost složitou a především nehomogenní strukturou. 

Historicky jinou podobu měla v Anglii, Skotsku, Walesu, ani nemluvě o Severním Irsku. Po procesu tzv. devoluce, který na konci 20. století přinesl autonomii a samosprávu Skotům a Velšanům, včetně vlastních parlamentů, vlád a zákonů, jsou si jednotlivé systémy ještě méně podobné. 

Tomu odpovídá dost zmatečný obraz volených orgánů. Na jedné straně šlo o více než pět tisíc křesel v radách anglických hrabství, měst a městských částí. A to i těch, kde byly loni volby odloženy v důsledku covidu. Voleni byli speciální úředníci, tzv. policejní a kriminální komisaři, kteří představují specifickou formu civilní a politické kontroly policejní práce v regionech. 

Na svou volbu čekali i starostové největších anglických měst včetně Londýna, Manchesteru nebo Liverpoolu. Největší pozornost ale poutala regionální část voleb, tedy volby do Skotského parlamentu a Velšského shromáždění. Aby toho nebylo málo, k těmto volbám přibylo i zajímavé měření sil při doplňovacích volbách do Sněmovny v labouristické baště Hartlepoolu. Jak jsme psali již v pátek, tyto volby opravdu skončily vítězstvím konzervativní kandidátky. 

Rozdíly a paradoxy 

Nejzásadnější zprávou čtvrtečního dne je pokračující regionální politická diferenciace. Ruku v ruce s tím jdou paradoxy. Zřídkakdy v dějinách Spojeného království se z volebních výsledků dalo vyčíst tak moc a zároveň tak málo jako letos. 

Modrá Anglie

Anglie zůstává regionem tradičního soupeření labouristů a konzervativců, do kterého občas zasáhne třetí vzadu – liberální demokraté. A občas zlehka nakouknou i zelení. V metropolích má navrch levice, zbytku Anglie dosti zásadně dominují Toryové. Ještě stále nejsou spočítané všechny výsledky anglických komunálních voleb. 

Již teď je však jisté, že ve volbách rad hrabství a měst konzervativci udrželi svou vítěznou pozici a navíc získali více než 230 mandátů. Labouristé skončili druzí, když jich ztratili dokonce přes 300. O desítky mandátů posílili zelení a také nezávislí kandidáti. Už nyní ovládají konzervativci o skoro čtvrtinu více rad než dosud a počet se zřejmě ještě zvýší. Labouristé ztratili asi pětinu svých bašt. 

Zároveň ovšem levice udržela všechna největší anglická města. Dokonce se jim povedlo získat starosty několika aglomerací, jež dosud ovládali konzervativci (Cambridgeshire & Peterborough a Západní Anglii). V řadě z nich byli největšími soupeři labouristů kandidáti zelených nebo nezávislí. Konzervativcům se v komunálních volbách ve městech jako Manchester, Liverpool nebo Bristol prostě nedaří překročit svůj stín. O to více vynikají některé výsledky parlamentních voleb z před dvou let, kde právě mandáty získané v průmyslových centrech rozhodovaly o Johnsonovu jednoznačném vítězství. 

Bitva o Londýn

A ještě paradoxnější jsou v tomto kontextu výsledky sledované bitvy o Londýn. Tady se utkali dosavadní labouristický starosta, první muslim v této pozici a především jasný favorit Sadiq Khan s kandidátem Toryů Shaunem Baileym, jenž má jamajské kořeny a působil i jako poradce expremiéra Camerona pro mládež a kriminalitu. 

Khan zvítězil, ale jeho suverenita z roku 2016 je tatam. Bailey stáhnul náskok na necelých pět procent. Obhajujícího starostu tak evidentně zachránily druhé preference jdoucí především od voličů třetí v pořadí, kterou byla kandidátka zelených Siân Berry. Pohled na mapu londýnských výsledků ukazuje podstatně sevřenější podporu Khana v centru Londýna směrem na východ. 

Baileymu se oproti dřívějšímu toryovskému kandidátu Goldsmithovi podařilo vyhrát v řadě čtvrtí na západě a upevnit vítězství na východních předměstích. Hlavní město se tak do budoucna nejspíše znovu stane důležitým kolbištěm. Dosud suverénní labouristé, pro které je Londýn naprosto klíčový, chtějí-li přemýšlet o návratu na Downing Street 10, mají rozhodně o čem přemýšlet. 

Jasného vítězství dosáhli konzervativci ve volbách policejních a kriminálních komisařů. Ani zde není sice dopočítáno, ale už teď mají toryovští kandidáti náskok, o který nemohou přijít. Navíc často odebírali křesla přímo od labouristů.

Žluté Skotsko a rudý Wales

Pozornost zahraničních médií však poutala především druhá část voleb. Tedy volby obou autonomních parlamentů. 

Volby do Skotského parlamentu od začátku slibovaly boj o to, zda premiérka Nicola Sturgeonová získá absolutní většinu mandátů a bude tak mít silnou vyjednávací pozici pro vyvolání dalšího referenda o nezávislosti Skotska. To minulé se konalo nedávno, v roce 2014. A Skotové v něm nezávislost odmítli více než 55 procenty hlasů. 

Jenže pak přišlo referendum o brexitu, který Skotové odmítli ještě výrazněji – 62 procenty. Dostali se tak do ostrého střetu s Angličany, kteří naopak odchod země z Unie zařídili. Chvíli se zdálo, že s celistvostí Spojeného království je amen. Nejsilnější podpora pro samostatnost ale vzala za své během pandemie, kdy se znovu potvrdilo, že robustní britská ekonomika skýtá větší jistoty než subtilní ekonomika samostatného Skotska. 

Skotský vývoz průmyslových výrobků a služeb směřuje až ze tří pětin do jiných částí Spojeného království, zatímco do unijních zemí míří jen necelá pětina exportu. Cena ropy stagnuje. A ekonomika Skotska je navíc dost závislá na tak pomíjivých a nejistých odvětvích, jakým se ukázal cestovní ruch.

Pro odchod ze svazku s dalšími zeměmi britské koruny se i proto momentálně vyslovuje jen o málo více než 40 procent Skotů. A premiér Johnson skotské ministerské předsedkyni před volbami jasně vzkázal, že referendum už bylo a rozhodlo minimálně pro tuto generaci. 

Skotští nacionalisté, kteří jsou mimochodem velmi levicovou a socialistickou alternativou, volby jasně vyhráli. Ale kýžená většina mandátů jim o jediné křeslo unikla. Mají sice v záloze skotské zelené, kteří mají v otázce referenda stejný názor, ale politika je věcí symbolů. A tak to jedno křeslo skotskou premiérku určitě mrzí. 

A možná bude ještě více. Přinejmenším stejně, jako může velšské labouristy mrzet jedno křeslo, které jim chybí k absolutní většině v parlamentu. O to více, že konzervativci ve Walesu posílili, a to především na úkor místních nacionalistů a separatistů. A na rozdíl od labouristů zůstali na svých ve Skotsku, což málokdo očekával. 

Team UK

Premiér Johnson nelenil a hned po vyhlášení výsledků přešel do velké ofenzivy. Vyzval Sturgeonovou i obhájivšího velšského labouristického premiéra Drakeforda k summitu, jehož výsledkem bude vznik „Teamu UK“, který zemi definitivně vyvede z covidové pasti. Dal jasně najevo, že není čas na experimenty. Varoval před tím, že v této situaci „roztrhat naši zemi by bylo nezodpovědné a neuvážené“. 

Zdá se, že pro tuto chvíli si Boris opravdu může oddechnout. Ale to nejtěžší jej teprve čeká. Rozhodně však vůbec není bez šance. Zvláště, když po čtvrtku má zásadní problém lídr opozice Starmer.