První sovětský útok na Evropu

Na konci května 1920 zahájily ruské jednotky útok. Poláci se dokázali týden bránit, pak ale První jízdní armáda (legendární Konarmija) Semjona Buďonného prolomila frontu a drtivě vpadla do polského týla. Postavení polských jednotek bylo neudržitelné a mladý poručík Władysław Broniewski si do deníku poznamenal: „Situace je mimořádně zajímavá a hrozivá. Buďonnyj se prodral přes jízdu na našem pravém i levém křídle, obsadil Žitomír, řádí po celém stepním území a my se kruhem stahujeme kolem Kyjeva. Nezvykle urputné a krvavé boje neustávají.“

Sovětské jednotky se valily Ukrajinou a Poláci museli – jak v knize Rusko-polská válka píše polský historik Antoni Czubiński – už 10. června vyklidit Kyjev. „Ustupovali jsme (…) už pět dní jsem se pořádně nenajedl (i teď píšu hladový), nespal jsem, nesvlékl jsem se,“ stěžoval si Broniewski. Nejvíc ze všeho Poláky deptala v jejich týle operující Konarmija, kterou se opakovaně pokoušeli vlákat do pasti, ovšem Buďonnyj pokaždé vyklouzl. Náčelník polského státu (Naczelnik Państwa) a první maršál Józef Piłsudski to později ve svých vzpomínkách přikládal „jakési fatální nemožnosti souhry několika vojenských jednotek při společném provádění manévru“ a vysvětloval, že Konarmija byla díky své pohyblivosti „novým bojovým prostředkem“, který se pro nepřipravené Poláky „stával legendární, neporazitelnou silou“.

Brzy poté se dal navíc do pohybu Severozápadní front vedený Michailem Tuchačevským. Už 11. července vytlačila Rudá armáda Poláky z hořícího Minsku. „Dým se vznášel vysoko ve vzduchu a pod ním se blýskaly plameny. Celé to vypadalo ponuře a zlověstně. Nebyly slyšet žádné výstřely. Vládlo tam úplné ticho,“ zapsal si další mladý štábní důstojník Leon Mitkiewicz-Żołłtek s tím, že vojska ustupovala „v jistém nepořádku“. Ve skutečnosti to byl úprk. O tři dny později padl Vilnius a brzy poté dostal Tuchačevskij rozkaz, aby do 12. srpna dobyl Varšavu.