Kdo si ještě dnes vzpomene na zkratku PIIGS, která dala dohromady počáteční písmena zemí, které se z různých důvodů dostaly do potíží s obsluhou veřejného dluhu a byly protagonisty dluhové krize eurozóny? Jen pro osvěžení paměti: tato černá pětka nikdy nebyla homogenní skupinou, která by za stejné chyby dostala stejné známky. Zatímco Irsko nebo Španělsko měly před jejím vypuknutím veřejné finance pod kontrolou a kořenem problémů byla prasklá realitní bublina, která se přelila do bank, které ji financovaly, představovalo druhý pól Řecko.

Zároveň jsou Athény učebnicovým příkladem toho, do jakého marasmu dovede zemi zavést populistická rozpočtová politika. Nikdy není od věci si ten příběh připomenout, dokud je k brodu ještě daleko.

Řecký táta populismu

Andreas Papandreu je dodnes považován za jednoho z otců zakladatelů moderního evropského levicového populismu, přitom jeho americká životní etapa nijak nenasvědčovala, že z něj vyroste charismatický miláček davů. V emigraci vystudoval ekonomii na Harvardu a dlouhá léta ekonomii učil na prestižní Kalifornské univerzitě v Berkeley, ale po návratu do Řecka vyhrál volby v roce 1981 v čele levicové strany, kterou sám založil, a pak to ještě několikrát zopakoval. Právě za něj nabobtnal veřejný sektor, počty a výplaty nejen úředníků, ale všech státních zaměstnanců, hezké penze, ovšem financované na dluh, který s různou intenzitou, ale po dobu celé jedné generace v podstatě pořád bobtnal.

Miroslav Zámečník

Po vypuknutí dlužnické krize sice nakonec Řecko – pod akutním rizikem zhroucení – přijalo podmínky „trojky“ (MMF, ECB a Evropské komise), ale kdo volil Papandrea v osmdesátkách, nedá na něj dopustit, neboť trpkého ovoce se nedožil otec, ale jeho syn Jorgos, který si zapremiéroval v nejhorší možné době. Tehdy před deseti lety požadovali investoři po Řecku u desetiletého dluhopisu necelých třináct a půl procenta, a to nebyl všem dnům konec – v nejvypjatějších chvílích to bylo kolem pětatřiceti. Teď 0,8 procenta, a to řecký dluh překonal 200 procent HDP a roste vesele dál.

Varování a ticho po pěšině

Národní rozpočtová rada (NRR) má z odborného hlediska pravdu, když upozorňuje, že „trajektorie českého zadlužení se zcela vymyká očekávanému vývoji veřejného zadlužení v mezinárodním kontextu“. Ve většině zemí EU se veřejné zadlužení začne snižovat nejpozději počínaje rokem 2023 (18 zemí), ve zbylých osmi zemích zůstane veřejné zadlužení buď na nízké hodnotě, jako například v Estonsku (40,8 procenta HDP), nebo alespoň nebude dynamika zadlužení tak vysoká jako v ČR. „Celkově bude takový vývoj znamenat, že ačkoli se ještě v roce 2020 Česko mohlo pyšnit čtvrtým nejnižším zadlužením v rámci EU 27, v dalších letech se jeho postavení bude zhoršovat. Během tří až čtyř let již ČR nebude z pohledu úrovně veřejného zadlužení pravděpodobně patřit ani do nejlepší desítky,“ uvádí NRR.

Pokud se tato varování, natožpak opravdu nevábné dlouhodobé projekce do začátku druhé poloviny tohoto století setkávají s minimální politickou odezvou, není to jen faktem, že je před volbami. Politická odezva, pokud má být účinná, nebude spočívat jen ve vládních škrtech a „zmrazení“ kdečeho, ale i v hrubě nepopulárním zvedání daní.

Miroslav Zámečník

Hlavně je jiná doba. Jestliže před deseti lety nebyla nouze o varovné příklady a takovému Jiřímu Paroubkovi a celé ČSSD mohla pravice omlacovat jeho větičku, že „dluhy se neplatí“, na varovném příkladu Řecka o hlavu, dneska toto téma podstatně méně rezonuje. V tehdejším kontextu se utahování opasků dalo nejen obhájit, ale ještě se „fiskální odpovědnost“ dala prodávat jako strategie zachránce. (Jiná věc je, že účet přišel, ale zaplatil se později.)

Jakými kartami chcete hrát, když naplnění varovného střednědobého scénáře bude znamenat, že sice již za tři roky dojde k prolomení dluhové brzdy (55 procent HDP), tedy o mnoho let dříve, než se původně čekalo, ale ještě v roce 2026, když spadneme na začátek druhé dlužnické desítky, bude pořád český veřejný dluh k HDP nižší než v Německu nebo Rakousku? S trochou šikovné komunikace v investor relations na ministerstvu financí se nestane nic moc.

Špatně prodejné zboží

Varovat před mizerným hospodařením je zkrátka politicky špatně prodejné zboží, když sice český stát platí na desetiletém dluhopisu o celý procentní bod víc než momentálně Řecko (1,8 procenta oproti řeckým 0,8 procenta), ale společnou měnu Češi nechtějí, i kdyby to mělo zlevnit hypotéky a státní dluh.

Až znovu začne Česko za dluh platit „normální sazby“, řekněme o procento nad inflací, bude to z hlediska nákladů na dlužní službu velká rána, ale tam ještě nejsme a při velmi opatrném zvyšování sazeb ČNB hned tak nebudeme.

Když ratingová agentura Fitch potvrdí rating oficiálního dluhu na velmi vysokém stupni AA- se stabilním výhledem, byť doplněným o doušku, že po říjnových volbách přijde možná jiná parta, která bude chtít snižovat deficity rychleji, těžko vytvoříte ve společnosti před volbami programový apel s potřebnou mírou urgence.

Za ty strukturální deficity, jež nesouvisejí s pandemií, ale s volební taktikou, by při zkoušce na katedře veřejných financí sice premiér Andrej Babiš s ministryní financí Alenou Schillerovou dostali rychlé pozvání na reparát a našlo by se toho víc. Jenomže politika není o vědách finančních. Jak dokázali namíchat protikrizová opatření s fiskálním populismem cíleným na „svou“ část elektorátu a ještě zatáhnout do hry ODS, to je z hlediska politického marketingu exemplární. Že za to jednou zaplatíme, je jiná věc.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.