Proč by se Česko mělo snažit, aby se vymanilo z pozice neoficiální spolkové země Německa
Průmysl v Německu se potýká s problémy a spolu se slabou spotřebou domácností je hlavní příčinou, proč sousední ekonomika letos spadla do recese
Loni vyvezla Čína poprvé více aut než Německo, které tak odsunula ze druhého až na třetí místo celosvětového žebříčku. | Škoda Auto
Bývalý americký prezident Ronald Reagan byl vyhlášený svými bonmoty. Jedním z nejznámějších je ten o vládní politice. Ačkoli je starý skoro čtyřicet let, platí pořád a dokonale rámuje také dnešní situaci v německé hospodářské politice: „Když se to hýbe, tak to zdaňte. Když se to pořád hýbe, tak to zregulujte. Když se to přestane hýbat, dejte tomu subvenci.“
Jedním z důkazů nesmrtelnosti Reaganova vtípku je nejnovější nápad spolkového vicekancléře a ministra hospodářství za Zelené Roberta Habecka. Po letech přísně ekologické politiky, která německým firmám zdražovala energie, Habeck navrhl, aby stát pomohl energeticky náročným oborům německého průmyslu – subvencovanou elektřinou.
Prozatím Habeckův nápad nenašel u našich sousedů pochopení. Německá rada ekonomických expertů, jíž se přezdívá „pět mudrců“ (v té současné jsou tři ženy), dospěla k závěru, že je to špatný nápad, a to většinou čtyř proti jednomu. Jak řekla předsedkyně rady Monika Schnitzerová, bude to znamenat, že „subvence zaplatí energeticky méně náročné obory, což zabrzdí strukturální změny v ekonomice, které jsou přitom naléhavě potřebné“.
V Německu ani rada moudrých nepopírá takzvaný „Primat der Politik“, tedy právo politické reprezentace zadat kurz a cíl. Nicméně nejen v tomto případě expertní konzultace neproběhla předem, a pan ministr Habeck tak nyní vypadá jako ne zcela odborně připravený. Jak se trochu zlomyslně říká, Němci nedělají malé chyby, a je velkou otázkou, zda je horší se s Němci mýlit, nebo mít pravdu proti nim.
Síla průmyslu
Přestože se Habeckův nápad nesetkal s pochopením, historka dobře ilustruje širší problém německého hospodářství, které je ze všech velkých ekonomik vyspělých zemí (G7) spolu s Japonskem nejvíce závislé na zpracovatelském průmyslu. Jeho podíl na vytvořené hrubé přidané hodnotě je dnes lehce nad dvaceti procenty. Německo je tak z definice vystaveno výkyvům a šokům postihujícím mezinárodní obchod a vzhledem k nevelkému surovinovému bohatství je citlivé i na jakékoli narušení dodávek energetických surovin.
Tuto zranitelnost řešili mnozí dovozci energií už po ropném šoku začátkem sedmdesátých let, typicky masivní výstavbou jaderných elektráren. Jenže jaderná energetika už od sedmdesátých let vyvolává v Německu masové protesty a dala vzniknout Zeleným – politické straně, která je dnes ve vládní koalici.
Zatímco ale Japonsko odstavilo jaderné elektrárny po havárii ve Fukušimě v roce 2011 jen dočasně a nyní je znovu spouští, Německo tak učinilo bez havárie, pod masivním vnitropolitickým tlakem, a poslední jaderné elektrárny definitivně zastavilo (po malém prodloužení provozu posledních tří reaktorů) letos na jaře.
Fatálním unikátem mezi velkými státy se však stala německá ochota spolehnout se bez dostatečných alternativ na ruský zemní plyn jako na dominantní přechodný zdroj do té doby, než budou vyřešeny vady na kráse obnovitelných zdrojů. Tedy nespolehlivost dodávek, vysoké náklady na řízení soustavy přenosové sítě z místa výroby do oblastí spotřeby nebo skladování.
Už v červenci 2012 týdeník The Economist o německé Energiewende, tedy plánu na proměnu tamního energetického mixu a vůbec celé energetické politiky, napsal: „Je těžké vymyslet chaotičtější a nehospodárnější způsob, jak přejít od fosilních paliv a jádra k obnovitelným zdrojům, než ten, který zvolilo Německo. Bude to drahé, riskantní a některé efekty budou opačné, než jak bylo zamýšleno.“ A pak že neexistují včasná varování.
Rozhýbaný moloch
Německo se sice vmanévrovalo do zcela unikátně špatné pozice, ale loni prokázalo, že dovede odsunout byrokratické překážky stranou a rozhodovat velmi prakticky, když mu teče do bot. Tedy v tomto případě když potřebuje narychlo sehnat náhradu za ruský plyn. Berlín se s odříznutím plynu z Východu popral až překvapivě úspěšně.
To ovšem nic nemění na skutečnosti, že výzvy energetické transformace budou pro řadu dosavadních pilířů německého průmyslu zcela mimořádné. Náklady na energie budou v Německu i v Evropě nadále podstatně vyšší než ve Spojených státech, Číně a dalších zemích, které představují konkurenci jako výrobní lokace, a tím i jako lákadlo pro investice.
A co platí pro Německo, bude platit i pro Česko, a to spíše v míře dvojnásobné. Žádná jiná ekonomika není s tou německou tak těsně provázaná, alespoň co se průmyslu týče. Jestliže Německo nebude dobrou destinací pro investice v průmyslu, nebude jí ani Česká republika. Není to příjemné a vlastními chybami to můžeme ještě zhoršit.
Lepší časy automobilek
Obzvlášť velká výzva stojí před nejdůležitější průmyslovou exportní branží Německa, která evidentně zažila lepší časy. Tamní výrobci nezpochybňují přechod na elektromobilitu, žádají ovšem racionální „Rahmenbedingungen“. Tento nepostradatelný pojem zdejšího byznysového slovníku spoléhá na to, že hřiště bude nalajnováno kompetentními úředníky ve spolupráci s dotčenými obory.
V poslední době ovšem vyvolal velkou nevoli Brusel se svými představami o rychlosti zavádění nové normy Euro 7. V podobě, v jaké byla navržena, by totiž výrazně zatížila cashflow automobilek. Ty přitom mají beztak v souvislosti s elektrifikací a nárůstem konkurence nejen ze strany Tesly, ale i čínských značek naloženo už víc než dost.
Loni vyvezla Čína poprvé více aut než Německo, které tak odsunula ze druhého až na třetí místo celosvětového žebříčku (jedničkou je nadále Japonsko). Čínská bilance je úctyhodná: export dosáhl 3,1 milionu vozů, z toho 680 tisíc bylo poháněno elektřinou.
Kromě toho letos v prvním čtvrtletí klesl meziročně dovoz aut ze Spolkové republiky do Číny o 24 procent. Přitom se jednalo o největší odbytiště a jeden z hlavních zdrojů zisku německých značek. Ty se již dlouho v Číně také vyrábějí, o někdejší dominanci ale nemůže být ani řeči: odbyt za leden až duben tohoto roku německým značkám stoupl o 6,6 procenta na 1,3 milionu vozů, zatímco čínské značky stouply meziročně o 18,9 procenta na 3,7 milionu kusů.
Struktura čínského pocovidového oživení příliš nepřeje německému vývozu, a tak nebude schopná kompenzovat očekávané důsledky zpomalení ekonomiky v USA, které jsou z hlediska obratu německého zahraničního obchodu až dvojkou po Číně, ale exportní jedničkou.
Slabá léta
Letošní německý růst bude (nejen) z výše uvedených příčin slabý. V prvním čtvrtletí německý HDP klesl mezičtvrtletně o 0,3 procenta, a jelikož šlo už o druhý takový propad v řadě, technicky byla německá ekonomika v recesi.
Bundesbanka očekává, že by se během roku měla výkonnost německé ekonomiky zlepšit už ve druhém čtvrtletí a celý rok uzavřít na černé nule (tedy růstu HDP o 0,2 procenta). Napřesrok by mohl růst dosáhnout 1,3 procenta s tím, že s pozitivním příspěvkem k růstu by se mohla připojit i poptávka domácností, kterou loni a na začátku letošního roku poznamenal negativní reálný růst mezd a „blbá nálada“.
Výzva v podobě drahých energií a rostoucí levnější konkurence pro německý průmysl především v Asii ovšem ukazují, že „dobře už bylo“ a Berlín bude muset o pozici jedné z dominantních exportních zemí, spoléhající se především na produkci svého průmyslu, ještě pořádně bojovat. Tím spíš by se Česko mělo snažit, aby se vymanilo z pozice neoficiální spolkové země a našlo nové trhy také jinde.
