Vyhrát o dvacet tisíc hlasů v zemi se skoro padesáti miliony voličů není žádná sláva, ale počítá se výsledek. I v případě, že nejde o všeobecné parlamentní volby, ale o vnitrostranické hlasování o tom, kdo nahradí padlého premiéra Borise Johnsona. A v něm Liz Trussová zvítězila nad Rishim Sunakem přesvědčivě, o třetinu, takže do tradičního sídla britských premiérů v londýnské Downing Street číslo 10 se nastěhuje po zásluze.

Úplně jiná věc je, že ji tam nečeká klidné uvažování nad prvními sto dny u šálku čaje, ale papiňák natlakovaný problémy, z nichž některé jsou starého data a žádný nemá snadné řešení. Na domácí frontě je asi nejurgentnějším problémem zvládnutí letošní topné sezony a toho, čemu říkají „krize životních nákladů“. Z velkých ekonomik má Británie nejvyšší inflaci, která by letos mohla činit třináct procent.

Zima u otužilců

Každý, kdo v Británii v chladných ročních obdobích někdy pobýval, si musel všimnout mimořádné otužilosti zdejšího obyvatelstva, kdy pokojová teplota osmnáct stupňů Celsia je v mizerně tepelně izolovaných řadovkách s jednoduchými okny považována za luxus. Tuto zimu určitě bude, protože cenový strop na výdaje průměrné domácnosti za energie se k 1. říjnu má navýšit na 3549 liber za rok, tedy pokud se do té doby vláda nerozhodne jinak. Opoziční labouristé už s kartou zmrazení stropu na 1971 librách nějakou dobu hrají.

Co mohla nová premiérka dělat než ukázat snadnou komunikovatelnou ráznost? Podle očekávání oznámila, že „cap“ bude zafixován na dva roky na částce 2500 liber ročně (cca 70 tisíc korun).

Existují tři možnosti, jak tak kolosálně drahé rozhodnutí financovat. Trussové se nechce do té první – mimořádného zdanění producentů energií („windfall“), z něhož by se dala část nákladů pokrýt.

Druhou možností je vytvoření „deficit fundu“, financovaného bankami a garantovaného vládou, z něhož by se proplácel rozdíl mezi zastropovanými a tržními cenami. Nápad prezentovaný bossy dodavatelů energií jako alternativa k mimořádné dani předpokládá, že po dvou letech by se začalo se splácením, a to buď zvláštním poplatkem, nebo daní placenou spotřebiteli po dalších deset až patnáct let i s úrokem.

Miroslav Zámečník

Třetí možnost je půjčit si na to, což je dost riskantní strategie v situaci, kdy zadluženost britského veřejného sektoru k HDP překročila hranici sta procent. Přes rychlý vzestup úrokových sazeb (roční výnos je skoro tři procenta, u desetiletého dluhopisu 3,15 procenta) je libra slabá a uvidí se, jak budou finanční trhy reagovat na doplňkový rozpočet, který chce nový kabinet do měsíce předložit.

Navíc „volební program“ nové pre­miérky sliboval další kroky, které budou znamenat obětované příjmy v podobě zrušení toho, co mělo naopak přinést veřejným financím více peněz, tedy chystaného navýšení sociálního pojistného o 1,25 procentního bodu a sazby korporátní daně ze současných 19 na 25 procent. Spolu se zrušením poplatku na obnovitelné zdroje to znamená výpadek rozpočtových příjmů asi třicet miliard liber bez nákladů na zavedení „energetického stropu“ pro domácnosti a alespoň část podnikové sféry. Někteří sýčkové už varují před rizikem krize platební bilance vzhledem k rostoucímu dvojímu deficitu, který se může znelíbit finančním trhům – zejména zahraniční investoři se mohou rychle přestat zajímat o vládní dluhopisy. Výsledkem by byl tlak na libru a další vzestup úrokových sazeb, což je recept na hlubokou recesi.

Sázka na nabídkovou stranu

Deregulace a snižování daní jsou staronovým receptem zastánců nabídkové ekonomiky již od dob Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové. Ve svém úvodním projevu Liz Trussová kromě nastartování růstu přes úlevu na daních a řešení energetické krize zmínila jako svoji třetí prioritu stabilizaci Národní zdravotní služby (NHS). Na její čekací listině je 6,5 milionu lidí, z nichž přes 320 tisíc čeká na rutinní nemocniční péči déle než rok.

Jenže jako všude jinde i v NHS platí, že „nejsou lidi“, což je dáno hlavně bariérami proti migraci z EU. Kvůli nim země přišla o spousta kvalifikovaných zdravotníků. Od roku 2008 se v Británii produktivita práce zvyšuje pouze čtvrtinovým tempem ve srovnání se Spojenými státy, asi o 0,7 procenta ročně, takže avizované snížení byrokratické zátěže a zlepšení podmínek pro podnikání, které by střednědobě dokázalo „nakopnout“ dynamiku růstu přidané hodnoty, by se Británii velice hodilo.

Miroslav Zámečník

O to koneckonců v postbrexitové Británii hodně jde, neboť nižší náklady spojené s administrativou a vyhověním regulatorním požadavkům by v očích investorů měly představovat ten prvek, který by zemi odlišil od EU. Brexit zatím žádný hmatatelný posun v této oblasti nepřinesl, přitom jde o netriviální úkol: na jedné straně ulevit byznysu, ale neztratit přístup na unijní trh, který je z hlediska celkové váhy nadále největším odběratelem i dodavatelem. (Z bilaterálního hlediska jsou hlavním exportním odbytištěm Spojené státy následované Německem a Nizozemskem, kdežto na straně dovozu je pořadí Čína, Německo, Nizozemsko).

Británie ovšem už dávno přešla na postindustriální status. Zpracovatelský průmysl se v někdejší „továrně světa“ z času průmyslové revoluce snížil na pouhých devět procent HDP, tedy polovinu toho, co v Německu, z hlediska celkové vytvořené přidané hodnoty v dolarech je ve srovnání s Německem zhruba třetinový, srovnatelný s tím francouzským, a řekněme pětkrát větší než český.

Služby a obsah Britům jdou

Naopak ve vývozu služeb Británie překonává Německo, podle statistik Světové banky dosáhl v roce 2021 v přepočtu 417 miliard dolarů oproti německým 387; velké mezinárodní obchody se dodnes uzavírají podle anglického práva a spory se řeší v Londýně.

Tuto komparativní výhodu v podobě funkčního obchodního soudnictví, služeb investičního bankovnictví nebo poradenství hned tak nenahradíte. Londýnské City přežilo brexit překvapivě dobře na to, že jej nepodporovalo z důvodu potenciálních nevýhod v přístupu do EU a že Paříž, Frankfurt a Amsterodam velmi usilovaly o to, nějakou část z jeho tržního podílu uloupnout.

Miroslav Zámečník

Stejně tak se Británii daří exportovat „obsah“, v podstatě cokoli od hudby až po výstupy z čilého inovačního podnikání. Británie je velmi dobrá v zakládání a podpoře malých inovativních firem, které mají za zády výzkum několika vskutku prvotřídních univerzit, a to v celosvětovém srovnání. Rozjezd umí, ale škálovat poté byznys a mobilizovat dostatečné objemy kapitálu, aby se začínající firmy dostaly mezi globální velké hráče, v tom se Spojeným státům s jejich velmi hlubokým kapitálovým trhem včetně toho rizikového nevyrovná.

Vztahy Británie s Bruselem vstupují do velmi delikátní fáze, navíc s osobním podtextem. Liz Trussová ještě ve funkci ministryně zahraničí sice razila velmi tvrdý postoj vůči Rusku, za což jsou jí vděční jak v Praze, tak ve Varšavě a v Pobaltí, ale na straně druhé připravila návrh zákona, který jednostranně oslaboval takzvaný severoirský protokol definující pravidla pro udržení otevřené hranice pro volný pohyb zboží mezi Irskou republikou a Severním Irskem. Fakticky to znamenalo, že se hranice z hlediska cel a obchodu přesunula mezi Severní Irsko a Británii.

Miroslav Zámečník

To je sice kompromis, který Johnson podepsal, parlament ratifikoval, ale z něhož se od té doby s pomocí Trussové snažil vykroutit, i když to z mezinárodní dohody (bez odvolávky na mimořádné okolnosti podle článku 16) nejde. Není smyslem zabíhat do detailů sporu, protože jde o jeho dopad: ve chvíli, kdy se to nejméně hodí, hrozí mezi Británií a EU obchodní konflikt. Ten poškodí obě strany a britskou ekonomiku dotlačí k ještě vyšší inflaci, k ještě větším zácpám v Calais i Doveru. Může to být poslední příhoz, který ostrovní ekonomiku stáhne do recese. Ale nová britská premiérka může zkusit hrát tvrdě, jako „Železná lady 2.0“. Kdo kdy tvrdil, že politika je racionální disciplína?