Když rezignuje kardinál, znamená to megaprůšvih. Když je to navíc jeden z blízkých papežových spolupracovníků, donedávna de facto šéf jeho kanceláře, znamená to, že za zdmi Vatikánu zuří boj o moc na plné pecky. 

Právě to se stalo minulý týden, když se práva volit příštího papeže vzdal na přímou žádost Svatého otce kardinál Giovanni Angelo Becciu. Před pouhými dvěma lety z papežova rozhodnutí získal kardinálskou hodnost (navrhl jej ještě jeho předchůdce Benedikt XII.) a s ní vlivnou funkci prefekta Kongregace pro blahořečení a svatořečení. Dnes je v podezření, že fixloval s financemi Vatikánu.

Případ, o němž má veřejnost dosud jen kusé informace, začal v roce 2012. Becciu byl tehdy mužem číslo dvě v mocném papežském sekretariátu. Mimo jiné měl velké slovo ve financích Svatého stolce. 

Vítejte v bludišti. Peníze globální katolické honorace má z velké míry na starost Institut pro náboženská díla, což je mírně zavádějící oficiální název vatikánské banky. Kromě toho se však stovky milionů dolarů i eur Vatikánu pohybují mimo banku; o jejich osudu často nevíme nic. Právě k posledně jmenovanému typu peněz měl Becciu přístup. V roce 2012 chtěl za Svatý stolec diskrétně investovat přes Credit Suisse stamiliony eur do africké ropné firmy Falcon Oil. Tu vlastní angolský oligarcha Antonio Mbakassi, s nímž se Becciu seznámil v prvních letech 21. století, když v řečené zemi působil coby apoštolský nuncius, de facto velvyslanec.

Pěkný dům v Londýně

Becciu požádal Credit Suisse, aby jeho zamýšlenou investici proklepla. Banka ten úkol svěřila investiční firmě WRM italského bankéře Raffaela Mincioneho se sídlem v Londýně. O několik měsíců později se Becciu a Credit Suisse dočkali výsledků pátrání WRM: investice do angolské ropy je špatný nápad. 

Ale počkejte, něco bych pro vás přece jen měl, zahlásil Mincione. V Londýně jsem nedávno koupil takový pěkný dům. Na adrese 60 Sloane Avenue v luxusní čtvrti Chelsea je stará kancelářská budova, kterou by šlo přestavět na 49 bytů, aniž by byla porušena cenná historická fasáda. Jinými slovy, peněz jak želez. Jo, a maličkost: stojí to 200 milionů eur.

Becciu na nabídku kývl a Credit Suisse neměla nic proti. Vtip je v tom, že Mincione prodal Vatikánu 45procentní podíl ve firmě vlastnící řečenou londýnskou budovu zhruba třikrát dráž, než kolik za něj sám zaplatil. „Odráželo to tehdejší stav londýnského realitního trhu,“ brání se dnes Mincione podle listu Financial Times nařčení, že vzal Vatikán na hůl.

Mincione může mít pravdu; kdo ví, Vatikán mohl i na předražené investici skutečně vydělat. Jenže transakce byla uzavřena na přelomu let 2014–2015; následující rok přišlo referendum o brexitu a s ním drsné zpomalení londýnského realitního trhu. V dalších měsících nebylo kvůli nejistému vztahu s EU o nic lépe. Investice tak začala vypadat jako mamutí průšvih. 

Becciu se rozhodl postupovat riskantně: než by z londýnského obchodu vycouval, raději chtěl vykoupit podíl WRM, aby „uchoval hodnotu investice“. Tehdy mu jeho „známý právník z EY“ představil jiného italského finančníka se sídlem v Londýně, jistého Gianluigiho Torziho. Ten slíbil, že Mincioneho podíl jménem Vatikánu vykoupí.

Peníze i ideologie

Smlouva, kterou Vatikán s Torzim sepsal, však docela neuvěřitelně svěřila neznámému obchodníkovi stamiliony eur de facto bez kontroly. Když pak Torzi skutečně budovu od Mincioneho odkoupil (přesnou částku neznáme), začal dělat drahoty. Nakonec vlastnictví milostivě vatikánskému sekretariátu přenechal, ovšem za úplatu, která podle různých zdrojů čítala pět až patnáct milionů eur. Za pět měsíců práce to není špatný bakšiš.

Vyšetřování, jež inicioval papež František, odhalilo takových realitních investic v Londýně více (ačkoli ne všechny dopadly tak zle jako Sloane Avenue). Pikantní je, že Becciu neprováděl své kejkle sám; schvalovali je jeho nadřízení, v některých případech včetně papeže samotného.

Vatikánská policie v posledních měsících provedla razie nejen v samotném sekretariátu, nýbrž i u finančního regulátora AIF. Linie sporu se zdají kopírovat kontury sporu o ideologické směřování církve: liberálům velí František, špičkoví finančníci Vatikánu jsou povětšinou konzervativci. Kardinál Becciu je první přiznanou obětí skandálu, jistě však ne poslední.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Daniel Deyl